Mladší sestra byla krásná a zábavná. Měla desítky nápadníků, zatímco o mě nikdo nestál a zdálo se, že se nevdám.

Vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Pomalu jsem se smiřovala s nepopulárním údělem staré panny, která bydlí s rodiči ve velkém staromódním bytě, s otcem hraje po večerech karty nebo šachy a s matkou kouká na seriály a romantické filmy.

Byla jsem nenápadná šedivá myška, pravý opak krásné mladší sestry, zábavné, společenské a nezapomenutelné. Jako nádherný motýl přelétala od muže k muži a zdálo se, že na žádném z nich jí příliš nezáleží.

Jednoho nápadníka mi kdysi přebrala, to jsem jí dlouho zazlívala. Když se mi konečně podařilo sbalit chlapa a jít s ním do kina, potkala nás se svým nejnovějším objektem po skončení představení ve frontě na nanuky a ten můj na ní mohl oči nechat.

Pak spolu nějakou dobu chodili. Tři týdny jsem s ní nemluvila. Chlácholila mě, ať jsem ráda, že jsem se ho zbavila, neboť to byl trouba.

Pokaždé se na mě usmál

Bylo mi osmatřicet a vlastně jsem si na ten nudný, domácký život s rodiči docela zvykla. Nikdy jsme se nehádali.

S otcem jsme rozebírali politickou situaci a s mámou, co se zrovna nosí, a chodívali jsme v neděli po obědě do cukrárny jako v dobách, kdy mi bylo deset. Bylo to, pravda, nepřirozené, ale milé. Pak přišla Lída s tím, že přivede na oběd nějakého svého nápadníka.

A padla kosa na kámen. Nejdřív vše probíhalo jako pokaždé. Táta si vzal kvádro a my s mámou jsme vařily oběd, obě v předpotopních zástěrách a papučích. Chlapík byl sympatický a pokaždé, když jsem zvedla oči od polívky, se na mě mile usmál.

Zdvořilý, řekla jsem si v duchu. Lída mi po dezertu v koupelně šeptala, že tentokrát je to vážné a že je doopravdy zamilovaná. „Tak to ti přeji,“ objala jsem ji. Když jsme se s nápadníkem pozdě odpoledne loučili, došla jsem k názoru, že jí ho trošku závidím.

Byl úžasný. Občas ho k nám vodila, sem tam jsme si i vyměnili pár slov. „Vy jste úplně jiná než vaše sestra,“ řekl mi. „Jsme jako oheň a voda,“ usmála jsem se. „Nebo jako motýl a můra.“ Odpověděl, že můry jsou svým způsobem moc hezké. Dost mě to šokovalo.

A byla svatba!

Když na mě o pár týdnů později čekal před budovou, kde jsem pracovala, div že jsem neomdlela. Ale ano, opravdu se to stalo – přebrala jsem nápadníka sestře. „Bylo to vážné!“ křičela na mě. „Ale jdi ty,“ mírnila jsem ji. „Za měsíc bys zapomněla, že existoval.“

Vyhrožovala, že nám nepůjde na svatbu, ale nakonec šla – se svým nejnovějším ctitelem. Spadl mi kámen ze srdce. Odpustila mi a popřála krásný život, což se vyplnilo.

Romana V. (57), Beroun