Vyrůstala jsem na samotě u lesa, v zimě jsem občas doplnila blízký krmelec senem. Nakonec jsem se dočkala velkého vděku.

Od narození jsem až do svých šestnácti let žila v domku na samotě u lesa spolu s mladšími sestrami a rodiči. To prostředí jsem milovala, ráda jsem seděla na zahradě, četla si, učila se nebo jen tak pozorovala přírodu.

Na louce za plotem se procházela lesní zvířata. Někdy blízko. To ale jen tehdy, když byla na zahradě naše rodina, nikdy se tak nestalo, když přijela návštěva. Divoká zvířata nás asi považovala za součást své rodiny.

Kdo to ťuká?

Tehdy udeřila krutá zima. Už si nepamatuji přesně rok, ale možná to byl ten, kdy vyhlásili uhelné prázdniny. Všude bylo plno sněhu, noc trvala dlouho, na samotě v horách se zdála ještě delší než jinde.

Venku už svítalo a já ležela v posteli. Sestry i rodiče spali, když se ozvalo tukání na okno. Vylezla jsem z vyhřáté postele a šla blíž. Nevěřila jsem ale svým očím!

Cizí chlap

V okně stál jelen! Mohutné paroží ťukalo na okenní sklo. Určitě má hlad, napadlo mě. Myslivec je nemocný. Krmelec bude prázdný. A veškerá tráva či keře jsou pokryty vysokou vrstvou sněhu.

Musel být už opravdu zoufalý, když se odvážil až k lidskému stavení, řekla jsem si. Nasušeného sena pro králíky jsme měli tolik, že by vystačilo na deset zim. Teple jsem se oblékla a s velkým pytlem se brodila sněhem ke krmelci.

Jelen s družkami v uctivé vzdálenosti kráčeli za mnou. Uběhlo několik měsíců, bylo krásné léto. Seděla jsem v lesíku nedaleko našeho domu na pařezu a četla si. Když tu najednou, jen několik kroků ode mě cizí chlap jako hora.

Stál nehnutě a díval se na mě. Nemluvil, jen mě pozoroval. Hlavou mi proběhla myšlenka, že by to nemuselo dopadnout dobře. Maminka mi říkala, ať se netoulám po lese sama!

Šel k zemi

Zničehonic se z křoví vedle mě vyřítil jelen a sejmul toho muže parožím k zemi. Vyskočila jsem a začala utíkat. V běhu jsem se otočila, a viděla, jak jelen stojí nad tím chudákem, který byl možná obyčejný houbař a zabloudil! Kdoví, jak to s ním dopadlo.

Když se na místo poté vypravil táta, po chlapíkovi nebylo ani vidu ani slechu. Večer jsem se zasněně dívala ze zahrady, jak se srnky a jelen zase spokojeně pasou na louce a říkala jsem si, že jsme všichni jedna velká lesní rodina.

Alice (62), Liberecko