Každý to tehdy znal, chodili jsme všichni stejně oblečení a toužili po džínách z Tuzexu, nebo alespoň znát nějakou skvělou švadlenu.

Bylo mi dvacet let, když jsme dostali s manželem garsonku na sídlišti a už nemuseli s malým synem Jendou bydlet u našich. Nebyla jsem právě šikovná hospodyňka. Občas jsem manželovi zaprala košili nebo malému připálila pleny žehličkou.

Máma říkala, že jsem nemehlo a divila se, že si mě vůbec někdo vzal. Ani vařit jsem ne­uměla, doma se role kuchaře raději ujal manžel. A byl tak hodný, že tvrdil, jak ho to baví.

Když jsme se přestěhovali do svého, řekla jsem si, že s tou mou pověstí musím něco udělat. Zejména, když se sousedky v podobném věku jako já se mnou začaly kamarádit. Co já jsem jim toho o sobě nabásnila! Chtěla jsem, aby mě obdivovaly.

Barvitě jsem jim popisovala, jaká jsem skvělá kuchařka. Jak jsem manželovi udělala báječný kančí guláš i nadívané křepelky. Když se mě ptaly, kde jsem vzala ty křepelky a další zvěřinu, řekla jsem, že od svého milence myslivce. „Ale před manželem ani muk!“ culila jsem se.

Prolhaná

Jedna z nich měla tetu v Rakousku, od ní dostávala obnošené džíny, ta druhá si zase všechno šila sama. Čím jsem se ale mohla chlubit já? Až mi pomohla náhoda! Příbuzní nás pozvali na Velikonoce k nim na vesnici. Měli malý domek se zahradou.

„To je ale krásný svetr!“ rozplývala jsem se nadšením, když mi předvedla švagrová tu nádheru. „To plete sousedka!“ pyšnila se. „Však k ní můžeme zajít.

Je to stará paní, bere důchod, je ráda za každou korunu, co si přivydělá.“ Za pár dní už jsem se naparovala před domem v novém svetru a můj syn měl taky obleček jako ze žurnálu. „Manžel mi koupil pletací stroj. Ví, jak ráda pletu!

Byla jsem nejlepší v kurzu!“ lhala jsem, jako když tiskne. Moje sláva se nesla po okolí. Ten chtěl to, ten něco jiného. A já si brala zálohu a tvářila se, jak po nocích makám. Vyrazila jsem ke staré paní, složila jí zálohu, předala nákresy i s požadavky.

Dopadlo to tak, že já měla slávu, pěkně jsem si k mateřské přivydělávala, protože mi stará paní účtovala mnohem méně, než já svým zákazníkům. A ještě mi z vděčnosti dávala domácí vejce.

Až to praskne

Manžel mlčel jako hrob, jen občas zasejčkoval doma: „Až tohle praskne!“ A pak přišel ten den! Stará paní zemřela! Co teď? Okamžitě jsem si sehnala dlahu na ruku a lhala, že jsem ošklivě upadla a nemůžu teď plést. Co ale dál?

Pak jsem říkala, že se mi rozbil pletací stroj. Hrála jsem o čas. Když jsem otěhotněla podruhé, naskytla se nám možnost výměny bytu za větší. „Ber to hned!“ visela jsem na manželovi. Smál se. Věděl proč.

Vendula (67), jižní Čechy