Svůj život bez partnera jsem si užívala. Ale příbuzní pro to neměli pochopení. Neustále mi předhazovali, že jsem na ocet a měla bych si konečně někoho najít.

V den svých osmatřicátých narozenin jsem se rozhodla pro netradiční oslavu. Ignorovala jsem zvonící telefon a vyrazila na osamělou procházku. Koupila jsem si velkou bagetu, protože jsem si řekla, že diety mohou počkat a že si zasloužím malou radost.

S každým soustem jsem cítila klid a spokojenost, i když jsem věděla, že moje rodina by to viděla úplně jinak. Snažila jsem se nevnímat, že mé úspěchy v práci pro ně nic neznamenají. Bez partnera jsem v jejich očích byla jen stará panna, kterou je třeba litovat.

Přes ulici jsem si všimla útulné kavárny a napadlo mě, že si vezmu kávu s sebou, najdu si opuštěnou lavičku v parku a na chvíli se zcela odříznu od světa. Místo toho, abych si ale vychutnávala klid, nedokázala jsem přestat přemýšlet, proč mi nikdo nerozumí.

Dítěte na kole jsem si všimla až v momentě, kdy přede mnou spadlo rovnou do kaluže a zablácená voda mi potřísnila kabát. V šoku jsem vyskočila a zbytek kávy si vylila na sebe. „Adame, jsi v pořádku?“ ozval se mužský hlas.

Začal brečet

Otec, který zjevně nestíhal hlídat svého potomka, k nám rychle přiběhl. Chlapec začal brečet. Tatínek ho rychle zkontroloval. „No tak, chlapáku, nic se nestalo,“ utěšoval ho a objal ho.

„To bych netvrdila,“ pronesla jsem podrážděně a ukázala na velkou hnědou skvrnu od kávy, která se mi rozlévala po světlém kabátu. Kluk přestal plakat a podíval se na mě s velkým zájmem. „Vy jste se polila,“ konstatoval jeho táta.

„Narozeninovou kávou,“ dodala jsem a chtěla odejít. „Tak všechno nejlepší,“ usmál se muž. „Promiňte nám to. Zaplatím vám čistírnu a zvu vás na novou kávu,“ nabídl. Chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem souhlasila.

„Můžeme se tu potkat zítra? Zrovna u sebe nemám peníze,“ řekl trochu rozpačitě. „Já taky ne,“ přidal se jeho syn. Musela jsem se usmát. Ten den najednou nevypadal tak špatně.

Muž se závazky

Když odešli, byla jsem si jistá, že už je nikdy nepotkám. Do parku jsem druhý den šla spíše ze zvědavosti. Bezstarostný otec tam už čekal, tentokrát sám. Zjistila jsem, že se jmenuje Ondra.

Společně jsme zašli do čistírny, ale na kávu jsme zapomněli, protože jsme se vrátili do parku a povídali si. Už dlouho jsem se necítila tak uvolněně. „A kde je Adam? Nechtělo se mu ven?“ zeptala jsem se. „Mladý pán je doma s maminkou. My spolu nežijeme.

Nejsme rozvedení, ani jsme se nikdy nevzali,“ vysvětlil. „Vychováváme syna společně a jsme přátelé. Vždycky budou součástí mého života.“ Pochopila jsem to jako jemné varování, abych si jeho milé chování špatně nevyložila. Byl jenom přátelský.

„Já manžela nehledám,“ ujistila jsem ho. „To je škoda, protože jste opravdu okouzlující,“ odpověděl s úsměvem. Domluvili jsme se, že se za dva dny opět sejdeme v parku. Tentokrát dorazil i s Adamem, který se ukázal být skvělým parťákem.

Do parku chodili často a Ondra mi vždy zavolal, jestli se nepřidám. Vždy jsem všeho nechala a běžela za nimi. Říkala jsem si, že dobrých přátel člověk moc nemá a je třeba si je hýčkat. Jednou jsem do parku dorazila se špatnou náladou.

„Vypadáš přesně jako ten den, co jsme se potkali a polila ses kávou. Co se děje?“ zeptal se. „Přemýšlím o rodinné oslavě, které se bohužel nemůžu vyhnout. Všichni tam budou a každý mi bude dávat najevo, jaký jsem chudák. V mém věku bych už měla být přece vdaná.“

„Snoubenec by jim nestačil?“ nadhodil zvědavě. „Myslíš to vážně? To by byla docela povedená mystifikace.“ „No jasně. Aspoň ti dají pokoj.“

Kdy bude svatba?

Souhlasila jsem a vzala Ondru na rodinnou sešlost. Všichni příbuzní na nás hleděli a usmívali se. Tedy až na moji sestřenici Janu. Jakmile si všimla, že jsme se vytratili na zahradu, hned byla u nás. „Mám vás!“ zavolala vesele.

„Teď mi řekněte, kdy bude svatba.“ Podívala jsem se významně na Ondru a on na mě. Jana mluvila dál a dál, zatímco my jsme se na sebe jen dívali a snažili se ji nevnímat. „Snad vás neruším?“ zeptala se dotčeně.

„Trochu ano,“ odpověděl Ondra a stále se mi díval do očí. „Tak já vás nechám,“ pronesla Jana, ale z místa se ani nehnula. V tu chvíli mě Ondra políbil a já zapomněla na celý svět. „Vím, že nikoho nehledáš,“ zašeptal, když jsme se od sebe odtáhli.

„Kdo to říkal?“ zamumlala jsem. „Myslel jsem, že ty, ale asi jsem se spletl,“ usmál se a políbil mě znovu. Toho dne jsme spolu začali chodit. Milujeme se, všichni tři. Adam mě přijal za svou a já to považuji za velkou poctu.

Toho malého rošťáka, kterému je dneska už osmnáct let, stále zbožňuji a on to dobře ví. A svatba? I ta se nakonec konala, o necelé tři roky později.

Ivana B. (50), Poděbrady