S Liborem ze sousedství jsme vedle sebe vyrůstali. Zdálo se, že se naše dětské přátelství změní v celoživotní lásku.

Můj nejlepší kamarád a moje nejlepší kamarádka. Kdysi dávno jsem prožila drama, které bolelo, jako bych si rozřezala ruce o střepy rozbité vázy. Proč se to muselo stát?

Libor byl můj nejlepší kamarád, ale věděla jsem a doufala, že i on to chápe, že se z našeho přátelství časem vyklube něco víc, láska jako trám. Vyrůstali jsme poblíž sebe a rozuměli si už jako děti.

Jenomže na střední škole jsme dětmi už nebyli a cosi nevyřčené jako by nad námi pořád viselo ve vzduchu. Bylo těžké žít v tom napětí.

Den ode dne jsem se v duchu ujišťovala: Tak dnes už si to řekneme. Dnes si to musíme říct. Ale stále jsme mlčeli, jen jsme po sobě všelijak pokukovali, žertovali jsme, vysedávali spolu v kině, řádili na plovárně, a pořád nic.

Klidně mluv

Znervózňovalo mě to. Byl nejvyšší čas povědět sobě navzájem i světu, že spolu chodíme. A tak když Libor konečně řekl: „Koukni, musím s tebou mluvit,“ šíleně se mi ulevilo. No to je dost, pomyslela jsem si.

Ať jde to naše dětské přátelství konečně k čertu, je třeba posunout se dál a otevřeně si říci, co k sobě cítíme. A je to láska tak mohutná a silná, že by jistě dokázala způsobit, aby divoká říčka za městem tekla pozpátku.

Sedli jsme si na lavičku, bylo sice pořád ještě chladno, ale doposud slaboučké sluneční paprsky již dostávaly sílu a jiskru. Stejně jako naše láska. „Zamiloval jsem se,“ vzdychl Libor. Zavřela jsem oči a čekala na další sladká slůvka.

V korunách lípy cvrlikali vrabčáci a přivolávali jaro. „Nevím si rady,“ pokračoval. „Jsem nesmělej, jde mi to těžko.“ Zasmála jsem se: „Neboj se. Klidně mluv.“ Odpověděl: „To se ti řekne. Je to složitý. Co když mě odmítne? Myslím na ni ve dne v noci. Jak jí to mám říct?“ Otevřela jsem oči a zalapala po dechu.

Krásný pár

Mluvil o mé nejlepší kamarádce Janě, naší společné spolužačce. Dalo mi ohromnou práci nezhroutit se a nepropuknout v pláč, ale dokázala jsem to. Umínila jsem si, že brečet budu až doma. To jsem také dodržela.

Těžko popsat, jak jsem ten večer a tu noc svoji nejlepší kamarádku a svého nejlepšího kamaráda nenáviděla. Měla jsem ještě malou naději, že Jana Libora odmítne, ale místo toho mu vlítla do náruče.

Ke všemu jsem je měla denně na očích. Kdekdo o nich s úsměvem mluvil, spolužáci, učitelé. Říkalo se jim naše hrdličky. Zlomili mi srdce.

Mírně se mi ulevilo až po delší době, před maturitou, když jsem je spatřila v parku na lavičce, jak se spolu svorně učí a krásně se na sebe usmívají. Tehdy jsem si pro sebe zašeptala: Ano, já jim to přeji! A přeji jim to dodnes. Jsou moc krásný pár.

Miluše (60), Podkrkonoší