Kdysi jsem se pohoršovala nad mimomanželskými vztahy. Něco takového se přece nedělá. Potom jsem se ale do jednoho sama zamotala.

Vždycky jsem si říkala, že kdo má opravdu rád, tak nemůže být nevěrný. Brala jsem něco takového prostě jako podvod. Přece, když druhému člověku slíbíte lásku na celý život, máte si za tím slibem stát.

Prý jen nezávazný úlet

Dvakrát jsem se s podobnými případy setkala ve svém příbuzenstvu. Zjistila jsem, že můj bratr podvádí švagrovou. Dost mě to zarazilo, protože jsem je považovala za ideální pár. Těžko jsem se s tím smiřovala.

Bratr, když jsem s ním o tom mluvila, mi říkal, že se jedná jen o nezávazný úlet. Tím to moc nevylepšil. Dalším případem pak byl můj vlastní syn.

Chodil s hodnou dívkou, kterou nám dokonce představil, ale pak mi jednoho dne jen tak mimoděk prozradil, že má vedle ní ještě další milenku. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Pohádali jsme se kvůli tomu a nějaký čas jsem s ním nemluvila.

Žili jsme vedle sebe

Netušila jsem v tu chvíli, že také já se zapletu do podobné situace. Moje manželství dospělo po necelých patnácti letech k rozvodu. Nemělo to žádnou konkrétní příčinu, byla to spíš taková „únava materiálu“.

Už jsme s Jaroslavem nežili spolu, ale vedle sebe. Každý jsme si dělal to své a spolu už jsme nikam nechodili. Ani do divadla, ani na večeři, dokonce ani na procházku.

Stačil jediný pohled

S Jaroslavem jsme se rozešli jako přátelé. Sama jsem ale rozhodně zůstat nechtěla. Občas jsem si vyšla ven s některou kamarádkou. A právě při jedné naší „dámské jízdě“ jsem potkala Adama.

Hned na první pohled jsem věděla, že je to muž, jakého jsem vždy hledala. Měla jsem pocit, jako by přede mnou stál můj dokonalý ideál.

Jako kdyby mi bylo znovu sedmnáct

Adam byl v tom podniku s kamarády. Byl zhruba stejně starý jako já. Všiml si mého pohledu a já s potěšením spatřila, jak to v jeho očích také zablýskalo. Přála jsem si něco, co bylo v tu chvíli nemožné – aby za mnou přišel a oslovil mě.

Bylo mi tehdy pětačtyřicet let, ale cítila jsem se jako v sedmnácti. A Adam to skutečně udělal. Kamarádka, když viděla, jak si rozumíme, tak se decentně vzdálila. Zbytek večera patřil už jenom nám dvěma.

Dokonalý protějšek

V ten večer jsem nejprve vůbec nepřemýšlela nad možností, že by Adam mohl být zadaný nebo ženatý. Domluvili jsme si další schůzku, tentokrát na procházce v lese za městem. Také toto setkání proběhlo k mé stoprocentní spokojenosti.

Byla jsem přesvědčena, že jsem našla někoho, s kým chci opravdu strávit zbytek života. Měla jsem radost z toho, že stejné city, jaké jsem projevovala já vůči Adamovi, dával najevo i on směrem ke mně.

Dvojnásobný šok

Ledová sprcha přišla až při čtvrtém setkání. Z mého nového přítele náhodně vypadlo, že je vlastně ženatý. Byl to pro mě obrovský šok, že jsem se nezmohla na jediné slovo.

Když Adam uviděl můj výraz, hned se to snažil zamlouvat tím, že manželství mu stejně nefunguje. Já z toho ale stejně měla pocit, že rozvádět se nemíní, a to ani kvůli mně. Dost to mnou otřáslo, vlastně dvojnásobně.

Prvním nepříjemným překvapením byla informace o skutečném Adamově stavu. Tím druhým šokem bylo zjištění, že mi to vlastně až tak moc nevadí. Najednou jsem zjišťovala, že city jsou pro mě něčím větším než nějaké zásady.

Bylo to silnější než já

Ačkoliv mojí první reakcí na Adamovo sdělení bylo, že bychom se už dál neměli scházet, zavolala jsem mu následně právě já. City ve mně zvítězily nad rozumem.

Snažila jsem se sebe samu přesvědčit, že vlastně nedělám nic špatného, protože Adamovo manželství stejně nefunguje. Říkala jsem si, že takhle silná láska, jakou k němu pociťuji, už by se v mém životě nemusela opakovat.

A kdesi v nejtajnějším koutku mysli jsem doufala, že se Adam přece jen jednou rozvede. Nejhorší pro mě bylo, když se o mém vztahu dozvěděl syn.

Jak se dalo čekat, vyslechla jsem si od něho posměšnou přednášku o tom, jak každý propaguje morální zásady, ale když přijde na věc, tak se jich najednou vzdá. Mlčela jsem, protože jsem na to neměla co říct. Měl totiž pravdu.

Za naši lásku jsem vděčná

O všem se pak dozvěděli i moji další příbuzní a známí a také můj bývalý manžel. Cítila jsem na jedné straně strašnou hanbu, na druhé straně jsem se ale zoufale svého nového vztahu držela a doufala, že to dobře dopadne.

Trvalo to čtyři roky, než jsem pochopila, že je to stejně jen slepá ulička a že Adam svoji ženu neopustí. V tichosti jsme se pak s Adamem rozešli. Dodnes jsem ale vděčná za to, že jsem něco takového prožila. Na podobné vztahy se už dívám jinak. Už je mi jasné, že někdy se prostě člověk svým citům nedokáže ubránit.

Kateřina J. (56), západní Čechy