Nikdy bych netušila, že naši rodinu potká taková zkouška. Ale stalo se. Osud nejspíš chtěl, abychom pochopili, jak moc držíme pospolu.
S mým manželem jsme vychovali tři děti – dvě holky a kluka. Naše nejstarší Johana vystudovala vysokou školu a vzala si doktora, děti nemají žádné. Náš nejmladší, Vojtěch, nedávno dokončil vysokou, loni se oženil a ani o něj nemáme strach.
Ten se ve světě neztratí! Ovšem všechno naše utrpení si vybrala naše prostřední ratolest – Milena. Ani maturitu nemá. Musela se vdávat půl roku před ní, a i když se dušovala, že si školu dodělá, nikdy se tak nestalo. Rychle za sebou přivedla na svět dvě děti.
Nejhorší na všem bylo, že se odstěhovala ke svému muži na vesnici, kde nastoupila po mateřské do místní drůbežárny. Její manželství se nevyvedlo, rychle dospělo k rozpadu.
Byli jsme od nich daleko, dcera nám nic neřekla, neměli jsme žádnou představu, co se v té rodině děje. „Tak jsme se s Lojzou rozvedli,“ oznámila nám jednou při nedělní návštěvě jako by šlo o vykopanou bramboru.
To není možné!
Po hodince se zvedla i s dětmi, a bez dalšího vysvětlování odjela. „Mohla bych přijet v sobotu bez dětí?“ zavolala až po dvou měsících. „A někoho s sebou přivedu,“ dodala tajuplně. „Ona má asi nějakého nového chlapa,“ hlásila jsem manželovi.
„Dost brzy po rozvodu,“ zabručel. V sobotu jsme čekali dychtivě, s čím naše problematická dcera přijde. Koho si přivede! Hůř už bylo! Říkali jsme si. „Tak tohle je Simona!“ představila nám asi pětačtyřicetiletou ženu.
„Ráda poznávám kamarády svých dětí,“ usmála jsem se. „No, chci to hned uvést na pravou míru,“ Milena se na mě podívala tak, že mi zamrazilo. Intuice hlásila problém.
„Simona není kamarádka, ale moje partnerka!“ „Cože?“ vyjekl můj muž, zatímco já si myslela, že jsem jen špatně slyšela. „Vždyť to přece není možné! Máš děti!“ vypravil ze sebe manžel zoufale, zatímco já nebyla schopna slova.
Pak se manžel otočil a šel tu zprávu rozdýchat na zahradu. „Myslíš, že jsme něco udělali špatně?“ rozebíral to posléze se mnou, když Milena se Simonou odjely. „Prostě se s tím musíme srovnat,“ řekla jsem nakonec. Můj muž obrátil oči v sloup a řekl, že ho máme všichni na svědomí.
Jiná generace
„Tak vaše Milenka prý žije se ženskou. Je to pravda?“ zastavila mě sousedka. „A to na to přišla až tak pozdě? Vždyť už má dvě děti, ne?“ rýpla si. A jak to vzaly Mileniny dospívající děti? V pohodě, jejich generace je prostě jiná, než jsme byli my.
Mávly nad tím rukou, prý hlavně, když je máma šťastná. Časem jsme si s tím přestali dělat starosti i my, a nakonec si zvykli i lidi v našem okolí. Získali jsme prostě další dceru. Milena se Simonou k nám jezdí často a trávíme společně Vánoce i narozeniny. Hlavně, že jsme všichni zdraví, šťastní a máme se rádi.
Růžena (65), Olomoucko