Moje dětství bylo těžké. Často jsem se cítila na světě úplně sama. Pak mi stará sousedka darovala plyšového králíčka. Říkala o něm, že je kouzelný.
Do pěti let jsem si žila bezstarostný život. Měla jsem maminku i tatínka a také babičku, která mě milovala. Jenže pak se to změnilo. Tatínek měl pracovní úraz, který nepřežil.
Maminka se zhroutila a já byla dva roky u babičky. Potom ale babička zemřela. Na několik měsíců jsem skončila v dětském domově. Máma si po čase pro mě přijela. Měla už nového chlapa a v náručí držela mého několikaměsíčního brášku Toníka.
Kouzelný?
Po Toníkovi se narodila ještě Jiřinka a po ní Lukášek. Máma byla na nervy, a jak to šlo, dávala mi mladší sourozence hlídat. Musela jsem brzy ráno vstát, udělat snídani mladším sourozencům, odvést je do školky, na učení mi nezbýval čas.
Vlídného slova jsem se za to nedočkala. Jedinou osobou, u které jsem vždy našla pochopení, byla naše sousedka. Byla to moc hodná stará paní, dobře viděla, jak na tom doma jsem. Kdykoli jsem šla kolem ní, tak mě zvala k sobě na koláč a kakao.
Jednou jsem od ní dostala plyšového králíčka. „Ten králíček je kouzelný, umí plnit i ta nejtajnější přání, stačí mu je pošeptat do ucha,“ řekla mi, když mi ho dávala. A já jsem tomu věřila.
Mrkal na mě
Jednou mě máma seřezala za to, že jsem neohlídala brášku a vyboural se na sáňkách. Otčím si taky přihříval polívčičku, jak jsem neschopná. Celou noc jsem proplakala, tulila se ke svému plyšáčkovi a šeptala mu, že chci z téhle domácnosti pryč.
Že chci domov, kde mě budou mít lidi rádi a nebudu se cítit jako páté kolo u vozu. Králíček na mě hleděl svýma skleněnýma očima, dokonce jsem měla pocit, že na mě i mrknul. Pak jsem vyčerpáním usnula. Druhý den máma s otčímem havarovali v autě.
Dlouho si poleželi v nemocnici, chod domácnosti byl na mně. Stará sousedka tehdy došla na sociálku a všechno tam řekla. Skončila jsem opět v dětském domově, ale jen na dva měsíce.
Už mi bylo patnáct. Přijela si pro mě tehdy teta, otcova sestra, a vzala mě k sobě. Bylo to vysvobození. U tety jsem konečně našla domov, po kterém jsem tak toužila. Klidný a plný lásky.
Ludmila (64), Olomouc
