Ze své mladší dcery jsem byla nešťastná. Byla tak problémová, že ani nedokončila základku. Nevěřila jsem, že z ní bude někdy slušný člověk.
O naši starší dceru Jitku jsme nikdy neměli strach. Ve škole se učila dobře, byla poslušná a spolehlivá. Po maturitě si našla zaměstnání, hodného a pracovitého muže a své děti vychovávala dobře. Bylo to naše štěstí.
To se nedalo říct o její mladší sestře Andule. Ve školce to byla ještě poslušná holčička, v šesté třídě ale přišel neuvěřitelný obrat. Nemohli jsme s mužem uvěřit, když nás volali k řediteli, že Andula už dva měsíce nechodí školy. Tím to začalo.
Doprovázela jsem ji do školy jako malou holku, a ona stejně po dvou hodinách utekla a až do večera se toulala kdovíkde. Sedmou třídu musela opakovat, a pak ji vyloučili, protože byla problémová a učitelé si s ní nevěděli rady.
Nevdá se
Nejhorší bylo, že to dávali za vinu naší výchově. Rychle zapomněli, jak skvělá byla naše první dcera! Když bylo Andule pětatřicet, zlomili jsme nad ní hůl. Ta se nikdy nevdá a nebude pobírat ani důchod, protože nepracuje.
Vždycky měla jen brigády, nebo ji odněkud vyhodili ve zkušební lhůtě a byla na pracáku. Pak se Andula na pár let odmlčela, báli jsme se nejhoršího, že možná nežije. Pak ale přijela Jitka se zajímavou novinou.
Zázrak se stal
„Naše Andula pracuje v jednom stacionáři, pečuje tam o nemocné lidi!“ řekla nám. Padla jsem překvapením na zadek. A manžel začal nalévat slivovici, když jsme se dozvěděli, že tam je už celé dva roky a nevyhodili ji. Musela jsem ji vidět!
Plížila jsem se k tomu domu jako zloděj a sledovala naši nenapravitelnou dceru, jak veze nějakého muže na vozíčku a stará se o něj obětavě. A právě toho muže nám později představila jako svého nastávajícího. Konečně se usadila. A nám bylo jedno, s kým! Koneckonců Lukáš se nakonec ukázal jako moc fajn chlap, který zapadl do rodiny.
Jarka (69), jižní Čechy