Naše snacha Petra nám přinesla dárek, který se nedá zabalit do stříbrného papíru ani schovat pod stromeček. Přinesla nám radost. Naši první vnučku.
Všechno začalo před dvěma lety, kdy si náš syn Tomáš přivedl domů poprvé novou známost Petru. Do té doby měl různé „lásky“, ale ani jedna z nich k nám nikdy nezapadla.
Když tedy pozval svůj nejnovější objev na nedělní oběd, pochopitelně jsme s manželem měli obavy, co nám zase přivede.
Ale tentokrát to bylo úplně jiné. Pamatuji si ten den jako dnes. Přišla příjemná, inteligentní a otevřená dívka, ze které vyzařovalo zvláštní charisma.
Museli jsme se oťukat
Stála ve dveřích v jednoduchých džínách a s takovým úsměvem, že by roztála i ta nejzatvrzelejší povaha s nedůvěrou vůči „cizím“ lidem.
„Dobrý den, já jsem Petra,“ řekla a podala mi ruku tak pevně, jako by už tehdy věděla, že se stane součástí naší rodiny na celý život. Hned její první návštěva se protáhla až do večera a byla víc než příjemná. Zábava plynula úplně samozřejmě.
Samozřejmě že další týdny probíhalo klasické a opatrné seznamování, protože prostě každá rodina má své zvyklosti, a i mě napadla taková hloupost jako:
„Proboha, proč solí bramboračku až na konci?“ Ale jakékoliv naše společné setkání se vždy odehrávalo ve veselém a lehkém tónu.
Je jako moje vlastní
Petra nikdy nepřišla s prázdnou. Buď přinesla domácí bábovku, nebo novou hru a vždy měla v záloze vtip, který jsme pak opakovali ještě půl roku.
Postupně jsme zjistili, že má srdce ze zlata a smysl pro humor, který nás dokázal vytáhnout i z těch nejsmutnějších dní. Když nám pak se synem oznámili, že čekají miminko, plakala jsem radostí tak, až mi manžel musel podat celou krabičku kapesníků.
„Mami, to bude holčička,“ řekl Tomáš a Petra jen zářila. V tu chvíli jsem pochopila, co znamená, když lidé říkají, že snacha může být jako dcera, kterou vám osud zapomněl dát hned na začátku.
Nejkrásnější den
Těhotenství nebylo jednoduché. Petra měla nevolnosti, otoky, v osmém měsíci dokonce skončila na týden v nemocnici. Všichni jsme se o ni báli, jako nikdy o nikoho předtím. Ale ona? I když vypadala unaveně, vždycky se usmála a řekla:
„Hlavně že je maličká v pořádku.“ Tehdy jsem si uvědomila, jak silná žena do naší rodiny přišla. Den, kdy se Eliška narodila, byl ten nejkrásnější.
Bude po mně?
Blížil se Štědrý den a my jsme s manželem seděli na chodbě porodnice a drželi se za ruce jako dva puberťáci. Když za námi přišla sestra a řekla: „Můžete dovnitř, máte zdravou holčičku,“ myslela jsem, že omdlím štěstím.
Petra zářila, jako by právě vyhrála olympiádu. V náruči držela malý uzlíček v růžové dece. „Podívejte se, babi, dědo,“ zašeptala a podala nám Elišku. Nejkrásnější vánoční dárek!
Ta maličká tvářička, ty jemňoučké vlásky, ta vůně nového života… V tu chvíli jsem pochopila, že některé dary se nedají koupit za žádné peníze. Naše životy se změnily k nepoznání.
Každý víkend jezdíme na návštěvu a pokaždé je to jako Vánoce, Velikonoce a narozeniny v jednom. Eliška už se směje na celé kolo, když ji zlobíme foukáním na bříško.
Když ji Petra položí do náruče mému manželovi, který celý život tvrdil, že „děti nejsou jeho parketa“, vidím, jak se mu lesknou oči dojetím. „To je ale holka, ta bude po babičce,“ říká s něhou a láskou k nám oběma.
Nejkrásnější ale je, jaká je teď Petra jako máma. S malou jedná s takovou trpělivostí, láskou a přirozeností, že to hladí u srdce.
Kamarádky mi závidí
Když Eliška pláče uprostřed noci, vstává bez reptání. A když má chvilku pro sebe, pošle nám fotku nebo krátké video s popiskem: „Podívejte, co už umí vaše vnučka.“ Někdy se mě kamarádky ptají: „Jaká je tvoje snacha? Nejsou problémy?“
A já vždycky odpovím stejně: „Petra není snacha. Petra je dcera, kterou nám život dal, ale až o něco později. A spolu s ní nám dal i ten největší možný dárek, Elišku.“ Kamarádky mi to nechtějí věřit.
Tohle je nekonečné štěstí
Dnes, když se dívám, jak naše vnučka spokojeně spinká v náruči své mámy, vím to jistě: některé radosti opravdu neberou konce.
Začaly v okamžiku, kdy k nám poprvé vstoupila Petra s tím svým úsměvem, a budou pokračovat každý den, kdy budeme moci být součástí jejich života. A tak, když se mě někdo zeptá, co byl letos ten nejhezčí dárek, nemusím ani chvilku přemýšlet.
Nebylo to nic, co by se dalo koupit. Byl to malý zázrak jménem Eliška a žena, která nám ho přinesla, naše milovaná snacha Petra, se kterou je náš syn snad až nadpozemsky šťastný.
Soňa D. (59), Frýdek-Místek