Když dědeček zemřel, nemohli jsme nechat naši babičku samotnou. Pořídili jsme jí domácího mazlíčka ‒ andulku. Moc si spolu rozuměly – až přišel osudný silvestr!

Dědeček a babička se milovali celý život, vždycky říkali, že si byli souzeni. S obdivem jsme to jako děti poslouchali a říkali si, že taky chceme zažít takovou velkou lásku. Jenže se to nikomu nepovedlo.

Nevím, jestli taková láska existovala jen v době mládí mé babičky, nebo si to babička vybájila, ale já ani mí sourozenci ani další moji vrstevníci nikdy nic takového nezažili.

Babička Růženka byla zlatý člověk, byla tak úžasná, že jsme ji vnímali jako babičku z knihy Boženy Němcové. A tak zbožně jsme k ní vzhlíželi. Když dědeček zemřel, zůstala babička Růženka ve svém domku na vesnici sama a všichni jsme se o ni začali bát.

Tušili jsme, že jí musí být smutno. Nakonec jsme se shodli na tom, že jí pořídíme spřízněnou duši. Nějakého domácího mazlíčka.

Dárek pro babičku

Protože ale babička měla alergii na chlupy, dostala od nás ke svým osmdesátinám andulku. Z roztomilého ptáčka, kterého hned pojmenovala Pepička, měla radost. Andulka byla nejen milá, ale také velmi učenlivá. Rychle se s babičkou skamarádila.

Byli jsme v sedmém nebi, když jsme viděli, jak moc si spolu rozumějí, jak se Pepička všechno učí. Jak nesedí v kleci, ale babičce na ruce a švitoří. „Babí!“ bylo její první slovo, které se naučila. Mezi babičkou a Pepičkou vznikl krásný vztah.

Bydlely spolu celé tři roky – až přišel ten hrozný konec roku. Na svátky jsme si vzali babičku k sobě – spolu s Pepičkou. Babičku jsme měli všichni rádi a nevadilo nám, že s námi tráví Vánoce i konec roku. A stejně tak nám nevadila ani její andulka.

Jenže pak přišel silvestr. Nikoho nás nenapadlo, že půlnoční oslavy nového roku se stanou pro Pepičku osudnými.

Zatracený ohňostroj

Zatímco my jsme zírali z okna na krásné ohňostroje všude kolem a radovali se, Pepička náhle v kleci spadla z bidýlka.

Andulky, jak jsme se posléze dozvěděli od veterináře, mají slabé srdíčko a mohou dostat infarkt. To, že leží mrtvá ve své kleci, jsme zjistili až ráno. Byl to smutný začátek nového roku.

Pepíček

Babičce jsme záhy pořídili andulku novou – samečka Pepíčka, ale tak šikovný a milý jako Pepička už nebyl. I když jsme si ještě několikrát babičku k nám do města přivezli, její andulku jsme raději nechávali u ní doma, v klidu vesnického domku. Abychom toho citlivé ptáčka nevystavovali městskému stresu a hluku.

Marie (60), Turnov