Vánoce pro mě nejsou jen svátky klidu, ale je to splnění všech mých přání, která si plníme jen v kruhu rodiny, kdy zapomínáme na všechna naše trápení.

Už z dětství mám Vánoce spojené s vůní cukroví, františků i prskavek. Vzpomínky se mi vryly do paměti jako teplé objetí.

Když zavřu oči, cítím skořici z perníčků, vanilku z rohlíčků, hřebíček ze svařáku a jehličí ze stromečku, který jsme s tatínkem vždycky vybírali v lese.

Scházíme se všichni

S manželem Václavem bydlíme sami. Naše dospělé děti, dcera Lucie a syn Tomáš, už sice mají své životy, ale na Vánoce se vracejí domů i se svými partnery a dětmi, našimi vnoučaty. A tehdy se čas zastaví. Já se na Vánoce ovšem chystám již od podzimu.

Je to zkrátka můj nejoblíbenější čas. Všechno začíná už ve chvíli, kdy vyndám z kredence starou plechovou krabici s recepty po babičce. První jsou vždy perníčky. Musí být správně uleželé, abychom si na nich s Václavem nevylámali zuby. Vnoučata je zase při svých návštěvách postupně zdobí.

Pečení je tradice

Pak přijdou na řadu vanilkové rohlíčky. Nejednou se mi stalo, že zmizely dřív, než nastal ten správný čas a já musela přidělat ještě pár dávek. Ale co, peču moc ráda. Manžel krade těsto ještě syrové a tváří se, že „jen kontroluje kvalitu“.

Vnoučata Klárka a Honzík se mnou zase vždy pečou linecké. Bez nich by to prý nebylo ono! Válejí těsto, vykrajují kytičky a lepí je marmeládou z našich rybízů. Kuchyň je plná smíchu, mouky a vůně, která se line až ven.

Jednou se stalo, že jsme tak dlouho blbli, až jsme málem spálili celou dávku. Bylo to před pěti lety, když nás syn zavolal ven, aby nám ukázal sněhuláka, kterého postavil z prvního sněhu.

Vůně spáleného cukru se linula po domě a my jsme rychle běželi a otevírali okna. „To bude naše uhlíková edice,“ prohlásil syn. Od té doby máme „černé linecké“ jako další tradici. Vždycky jeden plech necháme déle.

Některé tradice se mění

Stromeček zdobíme vždycky všichni společně. Vnoučata jsou už dost velká, aby na Ježíška nevěřila. Václav snese z půdy krabice s ozdobami.

Máme ještě skleněné koule po babičce, dřevěné figurky, které vyřezával děda, a světýlka, která se každoročně zamotají a občas nesvítí. „Kdo to zase udělal?!“ nadává děda, ale já vím, že to byl on sám loni.

Lucie věší stříbrné řetězy, Petr lamety, vnoučata skleněné ptáčky a já vždy vše korunuji krásnou špičkou, kterou koupil Václav na první Vánoce po naší svatbě.

Pod stromeček pak nanosíme balíčky, které jsme dlouhá léta balili do starých novin, jak mě to učila maminka, „aby se papír nevyhodil“. To už dnes bohužel neplatí, ale já se přesto snažím alespoň pár kousků do novin zabalit.

Dárky nejsou drahé, ale musí být vždy ručně dělané. O to víc si jich vážíme, i kdyby to byl jen obrázek.

Naše zvyky milujeme

Na Štědrý den máme bramborový salát a smaženého kapra. Řízky neděláme, tradice je tradice! Kapr plave do poslední chvíle ve vaně a vnoučata si s ním chodí povídat. Dřív děti plakaly, abychom ho nejedli. „Babi, on má jméno, je to Vašík,“ říkala dojemně malá.

Řízky pak smažíme výhradně na másle. K obědu máme kubu z krup a také vždy napeču závin s jablky, abychom viděli zlaté prasátko. Vůně se mísí dohromady a já mám pocit, že jsem v nebi. Než přijde Ježíšek, lijeme olovo.

Všichni se pak dohadujeme, co že nám to příští rok přinese. Kdysi viděla Lucie srdce a za půl roku potkala svého muže. Tomáš zase viděl loď a opravdu odjel na rok do Anglie. Já většinou vidím domeček a nikdy se nepletu. Je to náš domov.

Jsme velká rodina

Nakonec přichází to nejlepší, pouštění skořápek. Naplním ořechové skořápky voskem ze svíček, vložím knot a postupně všechny zapálím. Každý má svoji skořápku pomalovanou dle sebe, abychom si je rozeznali. Celá rodina se shromáždí u velkého měděného lavoru s vodou na stole.

Závody

Na povel všichni pustíme své lodičky. Moje pluje rovně, což znamená, že bude zdraví a klid. Václavova se točí: „Změna, ale dobrá,“ směje se. Vnoučata křičí, když jejich lodičky doplují ke břehu, a Klárka vždycky foukne, aby pomohla.

Voda se třpytí od plamínků, vůně vosku se mísí s jehličím, cukrovím a láskou. V tu chvíli jsme všichni spolu, já, Václav, děti i vnoučata.

Žádné starosti, žádné hádky, jen teplo. Jednou se stalo, že Honzík sfoukl všechny lodičky najednou. „Chci, aby dopluly rychle!“ křičel. A my jsme se smáli, až nám tekly slzy.

Rychlá přání

Další rok jsme to zopakovali schválně – „rychlé přání“. A nebudete věřit, že se splnilo, co jsme si všichni moc přáli. Moje Lucie do měsíce otěhotněla.

Když nakonec všechny lodičky skončí v jednom chumlu, skořápka vedle skořápky, víme, že naši rodinu nikdy nic nerozdělí. Navždy zůstaneme spolu. Po Vánocích vždy už jen lenošíme, pouštíme si pohádky a chodíme bruslit na rybník kousek od nás.

Přichází za námi přátelé a popíjíme svařené víno. Co víc si o svátcích přát? Dokud jsme všichni spolu a zdraví, je vše, jak má být! Jsou to vůně a vzpomínky, které za peníze nelze koupit.

Hana K. (65), Brno