Čekal mě neobvyklý Štědrý večer. Věděla jsem, že až pod stromečkem promluvím a cosi prozradím, budou se dít všelijaké věci. Proto jsem se bála. Naštěstí jsem na to nebyla sama!
Hrůzou se mi třásla kolena. Vánoce jsou mimo jiné i časem nejrůznějších tajemství, vymýšlíme překvapení, koumáme, jaké koupit dárky, a kam je schovat. Jenomže to moje tajemství bylo trošku jiného kalibru, něco jako ruční granát.
Byl však nejvyšší čas promluvit. Rozhodla jsem se to provést pod rozsvíceným vánočním stromkem, kdy ségra vyluzuje na flétnu koledy, všichni se už těší na dárky hezky rozeseté po koberci a srdce jim pomalu tají, až jsou měkká jako máslo.
V takové chvíli jsem hodlala prozradit rodině výbušné vánoční tajemství. Vánoce jsou čas rozjímání, lásky, pohody a klidu. To by si měla má rodina uvědomit, až jim všechno řeknu. Protože Ježíškovo narození se zcela jistě neslaví hysterickým řevem či nadávkami. No povím vám, byla ve mně malá dušička.
Měkká obálka
Světýlka na stromečku se rozblikala, sestra zahrála Nesem vám noviny, pak jsme se všichni vrhli na dárky. „Jé, kostkované bačkory, tolik jsem si je přál,“ vydechl táta.
„Kazeta s mýdly značky Jaro, to byl už dlouho můj sen,“ jásala máma. „Vždycky jsem si přála dostat Jiráskovo Temno,“ vysoukala jsem ze sebe. „Hodí se mi to k maturitě.“
Potom si ještě ségra rozbalila bavlněné kapesníčky s motivy z nejznámějších československých pohádek a všichni se zadívali na záhadnou obálku, která pod stromečkem zbyla.
„Co to je?“ vydechla ségra. „Že by konečně prachy?“ zasnil se táta. Ale peníze to očividně nebyly, obálka byla taková měkká, nadýchaná. Máma už to nevydržela a sáhla po ní. Vytáhla růžovou rukavičku. „Jé, to je pro miminko,“ šeptla.
Potom smrtelně zbledla. Pochopila, co to znamená. Tátovi to došlo jen s malým zpožděním, pokusil se na mě vrhnout, ale máma se sestrou ho vší silou držely a syčely: „Nech ji, proboha. Přece bys ji neuhodil, když je v požehnaném stavu.“
To zvládneme
Vtom zazvonil domovní zvonek. Dle domluvy stál v osm hodin večer u dveří Jarda s kyticí rudých karafiátů. Máma se ségrou pořád držely tátu, býval by si rád zchladil na Jardovi žáhu. „Já ho zabiju!“ řval.
„To se nehodí, Fanouši, jsou Vánoce,“ sípala máma. Potom jsme se všichni uklidnili, zasedli ke stolu s cukrovím a rozhostilo se vražedné ticho. „Já mám vaši dceru rád,“ statečně se ozval Jarda.
„Vy vůbec nevíte, co obnáší manželství,“ zaúpěla máma a dodala, že si neumíme představit, kolik nás čeká povinností, trápení a dřiny.
„My dva spolu všechno zvládneme,“ ujistil je Jarda a pohladil mě. Dnes mohu s pýchou prohlásit, že jsme to opravdu zvládli. Vychovali jsme tři báječné děti a ve všech těžkostech si byli oporou. A stále jsme.
Jaroslava (65), Broumovsko
