Tehdy mě a mého muže postihlo hrozné neštěstí. Přišli jsme o malého syna. Když se po mnoha letech narodil náš vnuk, začaly se dít podivné věci.
Když se můj vnouček Adámek narodil a já přišla za svou dcerou do porodnice, málem se mi zastavilo srdce. Dívala jsem se najednou do očí svého synka Pepíčka. Zemřel v devíti letech. Srazilo ho auto, když jel na kole.
Byla jsem tehdy úplně na dně a při životě mě držely jen dvě starší dcery a manžel. Čas ale vyléčí i tu největší bolest. Když jsem však najednou viděla oči malého Adámka, podlomila se mi kolena. Byl Pepíčkovi tak podobný! Dceři jsem neřekla nic.
Nechtěla jsem ji děsit. Řekla jsem to jen kamarádce. Zbožňovala všechno tajemné, a tak přišla s názorem, že možná náš Pepíček inkarnoval zpátky k nám. Ta představa se mi vlastně líbila. Uvěřila jsem jí.
Kde je čepice s bambulí?
Kdykoli jsem pak Adámka hlídala, zkusila jsem něco lehce naznačit, připomenout z Pepíčkova života. Dlouho to nezabíralo – až jsme jednou uklízeli spolu na půdě, to bylo Adámkovi pět let, a otevřela jsem starý kufr.
Bylo v něm oblečení po mých dětech, říkala jsem si, že by se mohlo hodit. Jenže mladí nechtěli obnošené věci ani vidět. Začala jsem ty věci přerovnávat, zatímco Adámek mě s velkým zájmem sledoval.
Pak najednou ukázal na pruhovaný svetřík, a povídá: „Ten jsem měl nejradši! Někde tu musí být k němu ještě ta čepice s velkou bambulí!“ Zůstala jsem stát jako opařená. Byl to opravdu Pepíčkův oblíbený svetřík, ale tu čepici jsem už dávno neměla. „To je škoda,“ posmutněl Adámek.
Už vím!
Když jsem to oznámila svému muži, s chvějícíma se rukama vyndal staré album. A začali jsme v něm listovat všichni tři… Nad fotkami se Adámek hodně zamýšlel, bylo vidět, že mu nejsou lhostejné, něco mu říkají, ale marně si snažil vzpomenout.
Až pak najednou uviděl Pepíčka na kole a vykřikl: „Už vím!“ hrozně jsme se s manželem lekli. Adámek se chytl za obličej a dlouho neodkrýval ruce. Báli jsme se, že dostal nějaký šok.
Pak je ale sundal a úplně chladně a vyrovnaně nám řekl: „Nebojte se o mě, já už budu opatrný!“ Jak jde čas, Adámek si pamatuje ze svého minulého života méně a méně, už z něj nedostaneme s manželem nic zajímavého.
Příští rok mu bude devět, a my se třeseme hrůzou, aby se historie neopakovala. Poslední dobou si nějak moc přeje kolo, a my se snažíme zetě s dcerou přesvědčit, aby mu žádné nekupovali. Až za rok k desátým!
Eva (63), Břeclav
