Nemohla jsem přijet na pohřeb svému strýci. V ten den jsem tedy alespoň uctila jeho památku a vzpomínala na něj.
Někdy se v našich životech přihodí věci, kterým nerozumíme. V čase, kdy zemřel můj oblíbený strýc Miloš, jsem byla tisíce kilometrů daleko. Je tedy víc než zvláštní, že nám i tak bylo dopřáno poslední rozloučení.
Smrtí to nekončí
Nikdy jsem se nezajímala o to, co je po smrti. Když mi známé vyprávěly příběhy o tom, jak vídají své zesnulé příbuzné, neuměla jsem si to představit. Přišlo mi to, lidově řečeno, přitažené za vlasy. To ale jen do chvíle, než jsem to zažila na vlastní kůži.
Pohřeb jsem nestihla
Už několik let žiji v Anglii. Do Čech se vracím třikrát do roka, protože moje práce mi to častěji neumožňuje. Před čtyřmi lety se ke mně dostala zpráva, že strýček Miloš je na tom zdravotně špatně.
Mamka mi do telefonu opatrně naznačovala, že její starší bratr umírá. Vzhledem k tomu, že jsem se strýčkem měla dobrý vztah, jsem chtěla přiletět. Bohužel jsem to nestihla. Pohřeb se měl konat do pěti dnů od jeho smrti.
Věděla jsem, že tam nemůžu chybět, a slíbila jsem, že přiletím. Bohužel mladší dcera onemocněla a já s ní musela zůstat doma. Měla jsem obrovské výčitky svědomí, že se nepřijdu se strýcem rozloučit.
Požádala jsem matku, aby za mě koupila věnec a uctila strýcovu památku. V den konání pohřbu jsem si také doma zapálila svíčku a na Miloše tiše vzpomínala. Hrabala jsem se fotografiemi a plakala nad tím, že už ho nikdy neuvidím.
Když jsem večer uložila dceru do postele, ze samého smutku jsem vedle ní usnula. A měla jsem sen. Strýc za mnou přišel a už u dveří se usmíval. Měl na sobě svůj oblíbený červený frak. Posadil se ke mně a klidným hlasem řekl:
„Když jsi nemohla ty za mnou, tak jsem přišel já k tobě.“ Se slzami v očích jsem mu chtěla skočit kolem krku, ale hmátla jsem do prázdna. „Už bude dobře. A netruchli,“ prohlásil a odstoupil od postele. „Řekni mamce, že ji mám rád a nechal jsem jí u sebe v pokoji malý dárek.“
Deníček na památku
V tu ránu jsem se probudila a pohledem hledala strýce. Tu noc jsem toho už moc nenaspala. Hned ráno jsem volala mamce, abych se zeptala, jak to snáší. Plná dojmů z předešlé noci jsem jí řekla, co se mi zdálo. Nejvíce ji zarazil ten červený frak.
V něm se totiž strýc nechal uložit do rakve. O několik dní později mi volala, že byla u bratra doma. V jeho pokoji byl skutečný schovaný malý dárek. Jejich deníček z dob, kdy byli malí. V něm různé malůvky, básničky a myšlenky.
I když ani jedna z nás na nadpřirozené věci nevěří, tentokrát jsme musely udělat výjimku. Možná to byl jen sen, ale děj v něm víc než reálný. Asi nikdy nedokážu pochopit, jak může přijít mrtvý člověk do snu a předat vzkaz. Z vlastního zážitku ale vím, že to zkrátka lze.
Alena V. (61), Opava