Ta dívka stála v noci na kraji silnice, vypadala tak vystrašeně, ale co se jí stalo, nám říct nedokázala…
Projížděli jsme s manželem večerním městečkem. Spěchali jsme na chalupu známých, kteří nás pozvali na oslavu kulatin. Cesta ubíhala vcelku dobře, ale pak se nám do cesty připletla objížďka, a tak jsme museli zapnout navigaci.
Poradila nám, ať na nejbližší křižovatce odbočíme doprava. Směr, kam nás navedla, se nám moc nelíbil. Vyjeli jsme z města a mířili kamsi do neznáma. Kam nás to žene?
Vyměnili jsme si s manželem tázavé pohledy a doufali, že moderní vymoženost ví, kam nás naviguje. Ta cesta vedla lesem, byla plná zatáček, nepřehledná, úzká… A náhle se za zatáčkou vynořila postava dívky.
Stála u silnice sama uprostřed ničeho. „Zastav!“ vydechla jsem v děsivé představě, že by takhle někde stála v noci naše dcera. Vyskočila jsem z auta a zeptala se, zda je dívka v pořádku.
Jen mlčela
Mohlo jí být tak sedmnáct, stála strnule u vozovky, zírala do země a pak odpověděla ,,Můžu se s vámi kousek svést?“ Víc neřekla, tiše si nastoupila do auta. Bylo to zvláštní. Co tam ta dívka tak sama a v noci dělala? Stalo se jí snad něco?
Vypadala jako v nějakém šoku. Marně jsem na ni mluvila. Už se jen plaše usmívala, seděla na zadním sedadle a mlčenlivě zírala před sebe. Její bílé šatičky byly roztržené a něčím potřísněné. Byly to tmavé skvrny – snad od červeného vína?
Měla jen jednu náušnici, tu druhou nejspíš ztratila. Snažila jsem se usilovně zavést konverzaci, ale zbytečně. To její mlčení mi začalo nahánět hrůzu. Až později jsem si vzpomněla na moment, kdy jsem se koukla té dívce na ruce.
Byly mrtvolně bílé a celé od hlíny. Když mi bylo jasné, že z holky nevyrazím ani slovíčko, otočila jsem se zpátky k manželovi a začala se bavit s ním, do jaké vesnice z té silničky asi tak dojedeme.
A v tom nás vyrušila rána. Manžel prudce zabrzdil. Rychle jsem se podívala na zadní sedadlo. Zadní dveře auta byly otevřené a dívka nikde…
Ani stopy
Oba jsme vyběhli z auta. Rozhlíželi jsme se po temné vozovce a volali. Dokonce jsme pořádný kus cesty prošli zpět – jestli ta dívka neleží někde v příkopu. Nebylo však po ní ani stopy.
Všude byla jen černočerná tma a hrobové ticho, které přerušil vzdálený řev blížícího se motoru. Neuvěřitelnou rychlostí kolem nás prosvištěla motorka, sotva zvládala nebezpečné zatáčky. Ještě jsme tam chvíli chodili a rozhlíželi se.
Zachránila nás?
Když jsme to konečně vzdali, znovu jsme nasedli do auta. Neujeli jsme ani dva kilometry, když jsme tu hrůzu uviděli. Zastavili jsme a volali policii. U silnice ležel na střeše automobil a v poli nedaleko něj motorka a vedle ní ní mladý muž, nehýbal se…
Byl to ten šílený jezdec, který prosvištěl okolo nás. Nehodu nepřežil a řidič v autě na tom nebyl také nejlépe. Dodnes s manželem přemýšlíme, co by se stalo, kdybychom tehdy v noci nezastavili té bledé dívce a jeli dál.
Stali bychom se my obětí té strašné nehody? Nikdy také nepřestanu přemýšlet o tom, kdo byla ta dívka a kam tehdy tak rychle zmizela a proč. Celá ta noc byla podivná…
Alice (61), Sedlčansko
