Můj manžel je hodný člověk a taky skvělý táta, já bych ale chtěla v životě ještě něco zažít, nesedět doma za pecí s tím svým „líným Honzou“…
S mým mužem Pepíkem jsme se poznali kdysi na jedné společenské akci. Pomáhala jsem tam kamarádce s obsluhou hostů. Byl tak galantní a vtipný! Na večírku zůstal jako jeden z posledních, a když odcházel, zeptal se mě, jestli bych s ním nešla na večeři.
Později se mi přiznal, že si nešlo nevšimnout, jak po něm pokukuji. Moc zkušeností jsem do té doby s muži neměla. Pocházím z vesnice. Tam byly ženy kolem mě většinou v domácnosti, muži vládli a měli první i poslední slovo.
Vůbec nechápu, jak to s máma s tátou mohla celé ty roky vydržet. Nikdy ji nepochválil, nepohladil, byly to jen samé příkazy a rozkazy. Tak se mi nikdo nemůže divit, že jsem se bláznivě zamilovala do člověka, ze kterého vyzařovala pohoda a klid.
S Pepíkem jsme se brali z lásky a těšili se dlouho ze šťastné rodiny. Máme dvě děti, třicetiletou dceru a sedmadvacetiletého syna. A Pepík byl skvělý táta, dokázal si s dětmi hrát celé hodiny. Ovšem domácí práce a povinnosti mu nic neříkaly.
Velké plány
Musela jsem hlídat všechno. A to nejen v domácnosti, od složenek po nákupy. Hlídala jsem mu také termíny pracovních schůzek. Uměl být hrozně nespolehlivý. Kolikrát jsem se nemohla spolehnout ani na to, že vyzvedne děti včas ze školky nebo z družiny.
Dnes jsou děti už dospělé a je jim jasné, že tatínek nemůže být jejich vzor, i když ho mívaly mnohdy raději než mě. Já jsem byla tím, kdo po nich chtěl, aby se učily, po sobě si uklízely a byly doma včas.
Neměly mě za to rády, dnes vědí, že to bylo pro jejich dobro. Před deseti lety přišel manžel s nápadem, že si pořídíme domek se zahradou. Budeme mít malé hospodářství – zahrádku, zvířátka.
Nebyla jsem z toho nadšená, bylo mi jasné, že to bude další práce pro mě. Manžel se ale dušoval, co všechno na domě udělá a na zahradě taky. Skleník, plot, králíkárnu… A tak jsem do toho šla. Nájemní byt jsme pustili a zatížili se hypotékou.
Manželovi však jeho nadšení z nového domku zůstalo jen několik týdnů. A pak se na něj chytaly všechny nemoci, na které si jen člověk dokáže vzpomenout.
S domácím lékařem v ruce mi každý víkend líčil, co ho momentálně potkalo, jen aby nemusel přiložit ruku k dílu.
Chci zase žít!
Děti už se dávno odstěhovaly, mají své životy. Na domku a zahradě mi už nepomůže nikdo. Manžel se proměnil v Honzu za pecí, letos už jsem ho nevylákala ani na naši tradiční dovolenou k Máchovu jezeru.
Říkám si, že bych chtěla ještě žít a zkusit něco nového. Prodat ten zatracený dům a jet někam na pořádnou a hlavně dlouhou dovolenou – třeba na Bali. Myslím, že mám nejvyšší čas, jsem rozhodnutá. Rozvedu se s ním!
Ivana (65), Ústí nad Labem
