Ta dovolená v horách se nám stala málem osudnou. Toužili jsme po dobrodružství, a tak jsme se s manželem vypravili na místo, které mělo strašidelnou pověst. Už víme proč!

Rádi s manželem cestujeme po naší krásné zemi a poznáváme nová místa, zejména ta opředená historií a zajímavými příběhy. Lákají nás zejména místa strašidelná, ze kterých druzí mají hrůzu. Tajemno a záhady, to je naše.

Máme pro strach uděláno, jen tak něčeho se nelekneme. Jenže pak jsme narazili. Nevím, jestli si z nás tehdy udělal někdo legraci, nebo nás už měli duchové dost, ale zažili jsme něco, co si dodnes nedokážeme vysvětlit.

Na samotě

Bylo to v Orlických horách. Ubytovali jsme se v penzionu, který zde majitelé vybudovali ze starého statku. Celý jej zrekonstruovali, moc se jim to povedlo. Statek pocházel z 18. století, a my doufali, že se v něm projeví nějaké tajemno.

Věříme totiž, že každé staré stavení má svého ducha, který si jej střeží. Čekali jsme, co se v noci bude dít. Ale nedělo se nic. A tak došlo na otázku, zda se v okolí nenachází nějaké místo, kde bychom se alespoň trochu báli.

Místní se po sobě dívali, asi si říkali, že jsme pořádní blázni, ale pak nám jeden muž prozradil, že nedaleko je starý rozbořený dům. Prý ho najdeme na samotě za kopcem.

Zejména za úplňku se tam prý dějí podivné věci, a lidé, kteří se tam zastavili, většinou nedopadli dobře. Pokaždé se jim něco zlého stalo. A ostatní místní se rozpovídali také.

Prý tam kdysi bydlel zlý sedlák, který utrápil svou ženu i dvě dcery, a pak mu někdo zapálil dům. Jeden muž nám dokonce tvrdil, že jeho dědeček tu noc kolem stavení šel, a potkal divného pocestného, který vypadal jako sám ďábel.

Poledne

To opuštěné stavení jsme našli před polednem, na pohled nevypadlo moc hrůzostrašně. Se zájmem jsme procházeli těmi ruinami kdysi jistě pěkného domu a prohlíželi si ho do detailů. Pořídili jsme tam i pár fotografií.

V zaujetí jsme úplně zapomněli jeden na druhého. Najednou koukám, rozhlížím se, a můj muž nikde. Volám ho, chodím dokola kolem zbořeniště, a můj Jiří se neozývá. Podívala jsem se na hodinky, a bylo přesně poledne. V dálce jsem slyšela, jak odbíjí kostelní zvon.

Volání o pomoc

Ucítila jsem zvláštní mrazení v zádech. Jako by se kolem mě procházela jakási energie. Bylo to krajně nepříjemné. Začala jsem volat jako na lesy manžela. S hrůzou jsem zjistila, že se nemohu pohnout z místa, jako by mi ochrnuly obě nohy.

Náhle jsem se sesunula k zemi. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, než mě probudili nějací kolemjdoucí, kteří zaslechli moje volání o pomoc. Pomohli mi postavit se na nohy. Ptali se, co se mi stalo. Netušila jsem. A můj muž stále nikde nebyl.

Posadili mě na pařez na kraji lesa, a běželi ho hledat. Našli ho ležet na jiném místě ruiny, taky se nedokázal postavit na nohy, a navíc ze sebe nemohl vydat hlásku.

Když jsme se dopotáceli zpět do penzionu, už nás tam vyhlíželi místní. Vůbec se nedivili, v jakém jsme stavu. Nebyli jsme prý ani zdaleka jediní, kdo takto po návštěvě toho stavení dopadl.

Helena (70), Hodonín