Bývaly to hezké časy, bylo mi šestnáct a kluci se o mě prali. Naivně jsem si myslela, že to tak bude napořád, že to vydrží navždycky.

Byla jsem rozmazlená, šestnáctiletá holka, která se domnívala, že jí svět leží u nohou jako poslušný pes a že se všichni kolem narodili jen proto, aby jí posluhovali a obdivovali. Nebylo tomu tak, ale to jsem tehdy ve své zhýčkanosti bohužel nepochopila.

Měla jsem spoustu ctitelů a asi ani nebylo divu, slušelo mi to. Byla jsem hezká, štíhlá, dlouhonohá šestnáctka a kluci ze mě byli paf. Moje sebevědomí narostlo do himálajských výšek, aby se záhy rozbilo jak hrad z písku.

Sama jsem si to zavinila, byla jsem nafoukaná jako pávice. Kdo vysoko létá, nízko padá, však to znáte. Měla jsem obdivovatele ze sousedství – Tondu, moc milého a hodného kluka.

Chodil za mnou jako pejsek, ale já jím pohrdala. Měl mě rád, považovala jsem to za samozřejmost. Hrál mi pod balkonem na flétnu, strkal mi do poštovní schránky básničky, nosil mi pampelišky a sedmikrásky.

V podkroví

Nebyl mi dost dobrý, koukala jsem po jiných, po těch, co se nosili jako pávi, co dávali góly ve fotbale a děvčata je obléhala, po hezounech, pro něž jsem skoro nic neznamenala.

Tonda pro mě byl taková nudná jistota, kluk, který mě s nadšením doprovodí na diskotéku nebo do kina, když zrovna nebude mít nikdo jiný čas.

Muselo to pro něj být těžké, psychicky náročné, dobře věděl, že je jen takový náhradník, jakési béčko, ale tiše čekal a doufal. Plánoval, že se jednou vezmeme, psal mi o tom básničky i dopisy.

Dokonce i věděl, kde budeme bydlet, měli v ulici dvougenerační dům, psal, že v podkroví, s výhledem do zahrady. Asi jsem byla na takové plánování moc malá a hloupá. Nevydržel čekat věčně, to se ostatně ani nedá.

Vídal, jak mě domů vozí ta či ona motorka, pak už dokonce i automobil, embéčko. Nejspíš si řekl, že to nemá cenu, a nechal toho.

Při měsíčku

A když jsem se pak při měsíčku courala z maturitního večírku, rozčarovaná prudkou hádkou s jedním takovým, který měl v každé ulici jinou, překvapila mě nenadálá myšlenka, že ten pravý, kterého roky hledám, je blíž, než si myslím.

Že je to Tonda. Nakonec je to přece jenom Tonda, ten hodný kluk z dvougenerační vily, který roky čeká, až kývnu, a pak už budeme jenom šťastni. Radostí jsem se po ulici málem roztančila.

Trvalo mně dlouho, než se mi rozsvítilo a přišla jsem na to, ale nakonec mi to došlo. Když jsem se dovlekla k jeho domu, pochopila jsem, že je pozdě. Líbal se tam s jinou.

Jsou spolu dodnes, a šťastni. Občas jdu tak náhodou kolem a říkám si, ach jo, kdybych nebyla tak hloupá… Ale přeju jim to, namouduši že jo.

Jindřiška (61), východní Čechy