Se sousedem jsme se příliš neznali, paradoxně nás sblížilo, že jsem vyslechla jeho hádku se ženou.

U sousedů se hádky občas ozývaly, ale tentokrát to bylo přespříliš. Soused řval, jako by ho na nože brali. Byla jsem zvědavá, a tak jsem se schovala do stodoly.

Odtud se dalo pootevřenými dvířky pohodlně koukat do vedlejší zahrady, kde soused hulákal na manželku, která seděla na houpačce a v mém vzorném poli nebyla: „No samozřejmě! Jak jinak!

Jsem největší sukničkář na okrese, a co na okrese, v republice!“ řval na celou obec. Bohužel byl natolik bystrý, že zjistil, že vše sleduji, a zavřeštěl: „Jen ať to všichni slyší, i paní tady odvedle!

Jsem nemorální nemrava, že jo, paní?“ Utekla jsem raději do domu, ale i tam bylo slyšet, že se rozčiluje dál. Příliš jsem ho neznala, ale říkalo se, že je společenský, miluje večírky, snad i hraje v nějaké kapele. Se ženou si občas vjeli do vlasů, ale nikdy ne tak hlučně.

Nejhorší na světě

Když jsme se ráno potkali u vrátek, ve spěchu se mi omlouval: „Mrzí mě to. Vypěnil jsem. Žena si myslí, že jsem nejhorší chlap na světě. Asi jsem moc řval, co?“ Ujistila jsem ho, že mě tím nijak nepohoršil a že chápu, že člověk občas dostane vztek.

Dodal, že dělá, co může, snaží se, ale doma neslyší pochvalu, jak je rok dlouhý. Pak nastartoval vůz a zmizel za zatáčkou. Dlouho jsem pak v ta místa koukala a říkala jsem si, že je to sympaťák. Pak jsem tu myšlenku zaplašila a pustila se do práce.

Pracovala jsem tehdy z domova, dělala z korálků náramky a náušnice. Muž ode mě před dvěma roky odešel, připadala jsem mu nudná. Dal se dohromady s uhrančivou černovláskou, ta nebyla nudná ani za mák, zanedlouho ji přistihl v posteli s domovníkem.

Chtěl zábavnou družku, no tak ji měl. Myšlenky se mi honily hlavou, občas jsem koukla z pootevřeného okna, a vtom jsem zaznamenala, že sousedka nasedá do auta se dvěma kufry.

Když chlapík odvedle přijel z práce, překvapeně lomcoval klikou. Vevnitř objevil prázdné manželčiny skříně. Ač jsme se neznali a říkali jsme si jen dobrý den, tentokrát na mě zazvonil, asi se z toho potřeboval vypovídat.

Spokojený pár

„Tak odešla,“ vychrlil na mě. „Promiňte,“ zarazil se, „jestli vás to obtěžuje, zase zmizím.“ Byl vyřízený. Uvařila jsem mu čaj na nervy. „Ale já jsem fakt hodnej chlap,“ hořekoval. „Občas si dám někde panáka nebo zavtipkuju s kolegyní, ale nic horšího nedělám.

Teď jsme měli firemní večírek, vrátil jsem se po půlnoci, to byla pro ženu poslední kapka.“ Nadhodila jsem, že se třeba vrátí. Nakonec jsem byla ráda, že se nevrátila, ukázalo se, že si s Otou rozumíme, stal se z nás spokojený pár.

Romana H. (63), Strakonice