Žijeme s bratrem v malém domku na kraji vesnice, kde čas jakoby se zastavil. Dům je starý, patřil totiž už našim prarodičům.

Dřevěné trámy, zahrádka s ovocnými stromy, kuchyň s kamny, na kterých pořád vařím. S Karlem, který je o tři roky mladší než já, jsme se sem nastěhovali po smrti rodičů.

Já byla po těžkém rozvodu, kdy mě manžel v šedesáti opustil pro mladší, a bratr zůstal sám po smrti milované manželky Evy. Děti jim bohužel osud nenadělil.

Tak trochu jsme si zbyli

Ani jeden z nás už na žádný další vztah nepomýšlí, ale na druhou stranu jsme byli oba rádi, že máme někoho, o koho se můžeme opřít a nejsme osamělí. Každé ráno je stejné.

Vařím kávu, mažu chleba máslem a džemem, zatímco brácha se pomalu loudá, protože ho bolí klouby od artritidy, a brblá: „Proč jsi nezapnula topení? Je tu zima jako v hrobě,“ mručí, když si sedá ke stolu.

„Musíme šetřit, nemáme na to, abys vytopil celý dům,“ odpovím. Jsou to naše obvyklé špičky, jako když jsme se v dětství prali o hračky nebo o to, kdo dostane větší kousek bábovky od mámy.

Pak se ale posadíme, jíme mlčky a koukáme z okna na pole, kde jsme kdysi běhali, honili se a smáli, dokud nás máma nevolala na večeři.

Já jsem ta, co všechno řeší

Starám se o zahradu, sbírám bylinky na čaje proti Karlovým bolestem, i když on tvrdí, že jsou k ničemu. Někdy si říkám, proč neodjedu za synem Davidem do Prahy, ale vím, že Karel by sám nemohl zůstat.

On je snílek, sedí u rádia, poslouchá staré písničky, hlavně Karla Gotta, kterého miloval už jako kluk, a vypráví mi příběhy z mládí.

„Pamatuješ, Anno, jak jsme kradli třešně u sousedů a pan Novák nás honil s klackem?“ směje se, a já kývu, i když to slyším posté.

Ty historky mě ale vždycky vracejí zpátky. Vidím nás, jak běžíme přes louku, bosí, s rudými třešněmi v puse, a smějeme se, až nás bolí břicho.

Nešťastný pád

Před pár měsíci Karel upadl na zahradě, když hrabal listí. Zlomil si nohu a skončil v nemocnici. Jezdila jsem za ním každý den autobusem do města, s taškou plnou jídla. Byl bez nálady a nechtěl v nemocnici jíst.

„Nebuď blázen, mohl ses zabít,“ říkala jsem mu, ale v očích jsem měla strach. I mně bylo v prázdném domě těžko. Vařila jsem jen pro sebe, ale pořád jsem stavěla dva talíře, jako by měl Karel každou chvíli přijít.

V noci jsem se budila, poslouchala ticho a vzpomínala, jak jsme v dětství spali v jedné posteli, když jsme se báli bouřky. Drželi jsme se za ruce a šeptali si, že nás blesky nedostanou. Teď jsem se bála jinak, co když ho ztratím?

Nemoc mu nepřidala

Po měsíci se Karel vrátil, s berlemi a špatnou náladou. „Teď jsem ti na obtíž,“ bručel, když jsem mu pomáhala sednout si. Snažila jsem se, aby se cítil lépe, ale hádali jsme se víc. On chtěl zůstat v posteli, já ho nutila chodit:

„Nebuď lenoch, nebo ztvrdneš.“ Jednou zařval: „Vždycky jsi mě komandovala! Proč jsi mě nenechala v nemocnici?“ Rozplakala jsem se: „Protože jsi můj bratr, ty hlupáku. Kdo by se o tebe staral?“

Ten večer jsme nemluvili, jen ticho mezi námi bylo těžší než kdy dřív. Ráno jsem mu podala kávu a on řekl: „Díky, Anno,“ a bylo to pryč. Hádky přijdou a odejdou, ale my zůstáváme spolu. Pak jsem onemocněla pro změnu já. Kašel mě trápil celé týdny.

Karel, ještě stále o berlích, se snažil o mě starat. Vařil mi čaj, topil v kamnech, dokonce se pokusil o polévku, i když byla tak řídká, že jsem se musela smát. „Teď jsem na řadě postarat se já,“ říkal, a já viděla, jak se snaží.

Sedávali jsme u kamen, on četl noviny nahlas a já poslouchala. Vzpomínali jsme na rodiče: jak máma pekla vánočku, jak táta opravoval kolo, které jsme si s Karlem půjčovali. „Jsme sourozenci, to se nedá rozdělit.“

Jsme spolu spojeni

Přišlo nádherné jaro, já se konečně zotavila a mohla se starat o milovanou zahrádku. Zasadila jsem nám mrkev, brambory, a dokonce i mátu, kterou Karel miluje do čaje. On opravil plot, i když mu to trvalo týden, protože pořád musel odpočívat.

Začal také znovu hrát na starou harmoniku, co našel ve sklepě. Hrával písničky, které nás učila máma, a já si broukala. Jednou večer mi řekl: „Víš, Anno, bez tebe bych to nezvládl.“ Položila jsem mu hlavu na rameno: „A já bez tebe taky ne.“ Pak jsme mlčeli, jen jsme poslouchali cvrčky.

Anna S. (77), Strakonice