Sedím na lavičce v parku, kde jsme se s Karlem poprvé políbili. Šediny mi prokvétají ve vlasech, ale srdce mi pořád buší, když si vybavím jeho tvář.

Už tehdy mi tváře hořely jen jsem ho spatřila. Tahle láska jako z filmu mě navždy změnila. Našla si mě, ani nevím jak, a i po tolika letech ji cítím v každé buňce svého těla.

Byl počátek devadesátých let a já byla dvaadvacetiletá prodavačka v knihkupectví v malém městě u Brna.

Elektrizující dotek

Karel tam jedno ráno vešel, s rozcuchanými vlasy, v rukou starou, otřískanou knihu Dostojevského. „Máte tady něco od Kundery?“ zeptal se a usmál se tak, že mi málem vypadly knížky z rukou.

„Jasně, pojďte, ukážu vám,“ zamumlala jsem, celá zčervenalá a srdce mi bušilo až v krku. Když se naše prsty při předávání knihy dotkly, cítila jsem, jako by mi proud projel tělem.

„Jmenuju se Karel,“ řekl s očima, co se smály, „a ty?“ „Martina,“ odpověděla jsem a musela se otočit, aby neviděl, že jsem rudá jako pivoňka.

Říkal mi „básničko“

Od té doby k nám začal chodit pravidelně, skoro každý den. Nosil mi kytky z luk za městem, kopretiny, sedmikrásky, někdy jen voňavý vřes. „Pro tebe, Martino, ať máš den hezčí,“ říkal s tím svým šibalským úsměvem, co mě pokaždé rozesmál.

Povídali jsme si o všem. O knížkách, o hudbě, o snech, co jsme si schovávali v srdci. „Čteš romány, nebo básně?“ zeptal se jednou, když mi pomáhal skládat knihy do regálů. „Básně,“ přiznala jsem, „miluju, jak slova tančí na papíře.“ Smál se:

„To je ono, Martino, ty jsi básnička sama o sobě.“ Jeho slova mi zněla v hlavě celé dny. Jednoho letního večera mě pozval na procházku kolem řeky. Slunce zapadalo, vzduch voněl po trávě a létu.

Zamotala se mi hlava

Podíval se na mě těma svýma očima, co mě dostaly hned první den. „Víš, Martino, já tě nemůžu dostat z hlavy,“ přiznal tiše, hlas měkký jako vánek. Políbili jsme se, a ten okamžik, teplý, plný motýlů v břiše, byl jako z filmu, co nikdy nekončí.

Naše láska byla jako píseň, co zní pořád dál. Smáli jsme se, tančili v dešti na náměstí, kradli si pusy, když nikdo neviděl. Karel byl snílek. „Martino, jednou budeme mít chalupu na kopci,“ sliboval, když jsme leželi v trávě a dívali se na hvězdy.

„Zahrada plná květin, pes a večery u krbu.“ Smála jsem se: „A co budeme jíst?“ „Lásku,“ odpověděl a políbil mě. Každý jeho dotyk, každý pohled byl jako slib, že spolu zvládneme všechno. Trávili jsme spolu každý volný okamžik.

Pikniky u řeky, dlouhé hovory do noci, procházky, kdy jsme si vyprávěli o dětství, o tom, jak jsme se báli tmy nebo snili o velkém světě. „Miluju tě,“ šeptal mi do vlasů, když jsme se tulili na dece pod hvězdami, a já věděla, že to myslí vážně.

Karlova rodina ho tlačila, aby odjel za prací do Německa. „Pojď se mnou, Martino,“ prosil, oči plné naděje i strachu. Ale já se bála. Máma byla nemocná, potřebovala mě.

Po třech letech přišla zkouška

„Karle, miluju tě, ale nemůžu ji tu nechat,“ brečela jsem, když jsme se loučili na nádraží. Objali jsme se, slibovali si dopisy, volání. „Vrátím se, Martino, slibuju,“ řekl a políbil mě naposled. Odjel s kufrem a mým srdcem.

Psali jsme si měsíce, dlouhé dopisy plné lásky, plánů. Ale vzdálenost dělala své. Po roce přišel jeho dopis. „Martino, někoho jsem si tu našel. Odpusť mi.“ Četla jsem to v noci, slzy mi kapaly na papír, srdce mi pukalo. Proklínala jsem se, že jsem ho pustila, že jsem se bála.

Život šel dál

Vzala jsem si jiného muže, mám dvě dcery, vnoučata. Ale Karel zůstal mým tajemstvím, mou velkou láskou. Před pěti lety jsem ho náhodou potkala na tom samém nádraží. Stál tam, postarší, vlasy prošedivělé, ale s očima, co mě kdysi dostaly.

„Martino, pořád jsi krásná,“ řekl tiše, hlas plný vzpomínek. Sedli jsme si na lavičku, vzpomínali na staré časy, na naše procházky, na smích. Přiznal, že jeho manželství skončilo. „Nikdy jsem na tebe nezapomněl,“ řekl.

„Byla jsi moje největší láska.“ Slzy mi tekly po tvářích, brečel i on. Loučili jsme se s tím, že si napíšeme, zavoláme, ale už jsme se neviděli. Loni jsem se dozvěděla, že zemřel na infarkt. Stála jsem u jeho hrobu, držela kopretinu z naší louky a plakala. „Karle, proč jsme to pokazili?“ šeptala jsem do ticha.

Nikdy to neskončí

Teď sedím v parku, na naší lavičce a vzpomínám. Držím jeho starý dopis, kde mi psal: „Martino, jsi moje slunce. Jednou se zase uvidíme.“ Věřím, že ano. Ta láska, co mi rozechvěla duši, byla jediná. Každý jeho smích, polibek, slib ve mně žije.

Takovou lásku už nezažiju, ale jsem vděčná, že jsem ji mohla prožít. Byla to moje pohádka, můj poklad, co nosím v srdci navždy.

Martina I. (55), Brno