Poprvé jsem ji zahlédla u doktora. Seděla v čekárně, klopila oči, vypadala zkroušeně. A já, husa blbá, si řekla: „Chudinka, asi má trápení.“

Měla výraz ženy, které si hodně zažily a teď chtějí jen trochu klidu. Tak jsem se usmála. Podívala se na mě, přikývla, a bylo to. Pomyslné dveře jsem otevřela já.

Začátek byl prima

Jmenovala se Táňa. Jen tak mezi řečí mi venku před ordinací řekla, že je čerstvě po rozvodu, sama, děti někde daleko, zdraví zlobí. Vzala jsem ji do cukrárny na chlebíček. Nevím proč. Za měsíc jsme se spolu scházely už skoro denně.

Do lékárny, na nákup, na procházku. Byla zábavná, chápavá, věděla přesně, co chci říct ještě, než jsem to řekla. Uměla naslouchat. To se dneska jen tak nevidí. Jenže pak jsem si začala všímat podivností.

Jednou mi „omylem“ řekla: „No, on se tvůj syn moc neozývá, viď? Já vím, jak to bolí.“ Neříkala jsem jí nic o synovi. Jen pár vět o tom, že je vytížený. Tak odkud to měla? Usmála jsem se a přešla to.

Nepříjemné poznámky

Jenže podobných poznámek přibývalo. „Ty pořád vaříš to samý, to by se u mě nestrpělo.“ „Tahle barva tě dělá starší. Ale to ti nevadí, viď?“ „Máš moc měkký srdce. Lidi tě využijí, jako mě.“

Vždy to řekla jen jako mimoděk, ale vždy se u toho smála. A já? Já se smála s ní. Ale v noci jsem přemítala, jestli mi vlastně nenadává do ksichtu. Postupně mi začala organizovat den.

„Půjdeme tam, uděláš tohle, zvedni si telefon, asi volá tvoje dcera.“ Dělala mi v kuchyni pořádek, půjčovala si knížky bez ptaní, dokonce se jednou obula do mé dcery: „Promiň, ale ona tě nemá ráda. Já to poznám, mám instinkt.“

To už mi zatrnulo

Jednou jsem si šla před dům pro balíček a ji nechala na chvíli samotnou ve svém bytě. Po jejím odchodu jsem nenašla svůj starý zápisník. Nedalo mi to a zavolala jsem jí, zda ho omylem neodnesla.

„Já ho vyhodila. Byl celý ohmataný a popsaný divnýma kecama.“ To mě vyděsilo. Začala jsem se bát. Neřekla jsem jí nic, jen jsem jí pomalu přestala odpovídat. Měla jsem najednou moc bolesti, moc starostí, moc nemocí.

A pak to přišlo

Nečekaně u mě zazvonila, a když jsem otevřela, vřítila se dovnitř jako domů. A když jsem jí řekla, že dnes nemám sílu, práskla taškou o stůl a zařvala na mě:

„Víš co? Ty jsi nevděčná kráva. Takhle se mnou nikdo jednat nebude! Já tě držela nad vodou, když jsi brečela kvůli rodině! Já tě tahala z těch tvých sr*ček! A teď? Klid? Beze mě?“

Zůstala jsem stát jako zkoprnělá. Poprvé jsem uviděla ten pravý výraz nenávisti. Bez rozmýšlení jsem ji vzala za ramena a vyvedla ze dveří. Zabouchla jsem za ní. Ještě na chodbě něco řvala.

Hana H. (68), Vsetín