Prodávala jsem pánské obleky v malém butiku. Práce mě moc bavila. Jedna naplánovaná schůzka s novým zákazníkem dopadla nečekaně.

Byl čtvrtek po poledni, když přišel on. Vysoký, trochu nejistý, ale usměvavý. Měl objednaný termín na výběr svatebního obleku. Vzala jsem ho do oddělení s našimi nejkvalitnějšími obleky – vlněnými, jemnými na dotek, s precizně vypracovanými detaily.

Jako první jsme zkoušeli klasický modrý s jemným proužkem. Pomáhala jsem mu do saka. Byla jsem u něj tak blízko, že jsem cítila, jak voní. Cosi ve mně se pohnulo, i když jsem se to snažila rychle zahnat.

„Vypadá to dobře,“ řekla jsem a upravila mu klopu. „Máte široká ramena, ten střih vám sedí výborně.“ „To říkáte každému?“ zeptal se s úsměvem a já se musela zasmát. „Jenom když je to pravda.“

Byl prostě dokonalý

Začali jsme se bavit. O jeho svatbě. Ale čím dál víc jsme odbíhali od tématu. Smál se mým historkám o zákaznících, já zase jeho příběhům z cest. Jeho vášní bylo horolezectví a s batohem procestoval půl Evropy.

Když vyšel z kabinky v druhém obleku, na chvíli jsem přestala dýchat. Vypadal nádherně. „Tohle je on,“ řekla jsem tiše. Podíval se na mě. „To si myslíte vy, nebo to říká vaše profesionální já?“ „To říkám já,“ odpověděla jsem upřímně. Naše pohledy se potkaly, pár vteřin nikdo nic neřekl.

Myslela jsem na jeho úsměv

Cítila jsem, že se něco mezi námi děje. Něco, co bych neměla připustit. Pomáhala jsem mu s uvázáním kravaty. Moje ruce se jemně dotýkaly jeho hrudi a když jsem mu upravovala límec, zastavili jsme se oba. „Měla byste vědět, že mě to překvapilo,“ zašeptal.

„Mě taky,“ přiznala jsem. Tehdy jsem zaslechla kroky mé kolegyně a to kouzlo bylo pryč. Odstoupili jsme od sebe. Sepsali jsme objednávku, další zkouška po úpravách měla být za týden. Odešel. Ještě ve dveřích se otočil a usmál se. Ten úsměv mě pronásledoval celé dny.

Jenom flirt?

Večer jsem ležela v posteli a nemohla usnout. Měla bych to nechat být. Je to přece ženich. Zasnoubený muž. Ale ten rozhovor, to propojení, všechno bylo opravdové.

Zápasila jsem s myšlenkou opsat si jeho telefonní číslo z objednávky a zavolat mu, nebo poslat alespoň krátkou zprávu. Myslí na mě? Taky mě nedokáže dostat z hlavy? Nebo to byl pro něj jen malý flirt?

Vrátil se

O týden později se vrátil pro oblek. Vypadal unaveně. Když mě uviděl, trochu se pousmál. „Zrušili jsme zasnoubení,“ řekl tiše. Cítila jsem, jak se mi na okamžik podlomila kolena.

Přesto jsem se snažila zůstat klidná. „Mrzí mě to. Tedy, pokud to mrzí vás.“ „Nemrzí. Jen to bolí. Protože to bolelo i ji. Ale bylo to fér. Já pořád myslím na vás.“

Moje životní chyba?

Srdce se mi rozbušilo, ale rovněž jsem cítila tíhu. „Od minulého týdne jsem myslela jen na vás. Ale něco se ve mně zastavilo.“ Přistoupil blíž.

„Chcete říct, že to necháte být?“ „Chci říct, že bych to měla nechat být. Ne proto, že to nebylo silné, ale protože to přišlo v čase, kdy to nemělo přijít.“ Byla jsem překvapená, že se mi netřásl hlas.

Zbyly mi jen představy

Cítila jsem, jak mi buší srdce až v krku, ale zároveň jsem věděla, že tohle je rozhodnutí, které bych udělala i zítra. Bála jsem se, že kdybych zašla dál, navždy bych v sobě cítila tíhu, že jsme začali na troskách něčeho jiného.

Rozloučili jsme se. Potichu. Bez objetí. Občas si představuji, jaké by to bylo, kdybych tehdy řekla něco jiného. Nebyla jsem zbabělá? Neudělala tu největší chybu svého života?

Hana B. (50), Praha