Byla až po uši zavrtaná do svých knih a studia vysoké školy. Bála jsem se, že se už moje vnučka ve svých pětadvaceti letech nevdá.
Naše Tonička bývala poslušná holčička. Nosila šatičky, mašličky, ráda se točila na kolotoči a líbil se jí Slámů Míša. V osmé třídě se ale něco pokazilo, naše Tonča najednou prohlásila, že půjde na vojenskou školu a bude lítat se stíhačkou.
Celá rodina se lekla, protože můj dědek jezdil závodně autem a utekl mi do světa. Hned jsme s dcerou pochopily, že Tonička podědila dědovy geny. Jít na vojenskou? To se nesmí stát.
Bude z ní zdravotní sestřička nebo půjde na zemědělku, s tou najde u nás na vsi dobré uplatnění. Jenže Tonička chtěla do Prahy na vysokou. To se jí nakonec povedlo. Čas šel a ona se nikdy doma neukázala s žádným hochem ani o žádném nemluvila.
Když jí bylo pětadvacet, chopila jsem se iniciativy. Kde ale vzít nějakého svobodného? Všichni se už dávno oženili! Od mladého Křížka ale utekla žena s dítětem,. je to hodný kluk, pracovitý, zedník, ten by naší Tonče postavil dům…
Chystali jsme udičku
Hned jsem běžela za starou Křížkovou. Andule se nápad líbil. Konečně bychom byly příbuzné! Kdyby si mladí koupili ten domek, co stojí mezi našimi, mohli bychom zahrady propojit v jednu obrovskou. To by bylo brambor!
Svatba bude u nás ve stodole, natahají se stoly a židle ze školní jídelny a bude to levné. Když jsme celou tu parádu s Andulou vymyslely, běžela tu novinu sdělit rodině, a já spěchala domů. Cestou jsem se stavěla v konzumu.
Jak to Sadílková slyšela, rychle sbalila své rohlíky a běžela na opačnou stranu vesnice, aby si taky užila svou chvilku slávy. Během dne to věděli v sousední vsi i na samotě u lesa. Mladý Křížek se nebránil, naše Tonička se mu líbila.
Jen se mu zdála moc študovaná. „Přijdeš mi v sobotu posekat trávu,“ radila jsem Křížkovi. „A pak už to nech na mě!“ Křížek kývl na souhlas, přesto jsem mu to každý den připomněla. Konečně nastal víkend a naše Tonička přijela…
Ruka už byla v rukávě
Celá vesnice o ničem jiném nemluvila. Jak se zpráva nesla od domu k domu, každý k ní něco přidal, až se doneslo na úřad, že to naše Tonka s Křížkem táhne už dva roky, jeho žena utekla kvůli tomu a svatba musí být hned,, protože je Tonka ve třetím.
Když Tonička vystoupila z vlaku na našem nádraží, drbna Ptáková čekala na nástupišti, aby vyzvěděla, jak se ta naše holka cítí. Tonka bezelstně odpověděla, že skvěle.
Když ji ale chtěla vzít tašku, co nesla, a cestou se jí dvě děti zeptaly, jestli můžou za družičky, přiřítila se vnučka domů jako vichřice. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to byl jenom takový nápad, který se mi vymkl z ruky.
Tonička se ale otočila na prahu a vyrazila zpět k nádraží. Marné byly moje prosby, aby zůstala, a jestli si Křížka nevezme, že z toho bude ostuda.
Teprve od jejího mladšího bráchy jsem se dozvěděla, že Tonka má už pětiletou známost a do naší vesnice se rozhodně nevrátí. Prarodiče se zkrátka nemají dětem plést do života. Doufám, že mi Tonička brzy odpustí.
Josefa (68), Vysočina