Už jsem toho za svůj život viděla hodně, ale takovou ženskou, jako je Jarmila, jsem ještě nepoznala.
Bydlela jsem na malém městě, v klidné ulici, kde se všichni znají a mají tu rádi svůj klid. Ten jsme tu ovšem měli jen do chvíle, než se přistěhovala ona.
Byla to žena, která dokázala svým jazykem a chováním rozvrátit celou naši komunitu. A to vše jen pro svoji zábavu. Byla to prostě bezcitná zmije.
Nešlo ji přehlédnout
Jarmila se objevila před pěti lety. Přijela v naleštěném autě, s drahými kabelkami a hlasitým smíchem, který se rozléhal přes ploty. Hned první týden začala pořádat večírky, ze kterých se ozývala hudba až do rána.
Nikdo z nás si nestěžoval, mysleli jsme, že se jen „zabydluje“. Ale pak to začalo. Jarmila měla dar mluvit sladce, ale za zády šířit jed. Sedávala na lavičce před domem a pomlouvala sousedy.
„Víš, ta Zdena z vedlejšího domu prý špatně vychovává vnoučata,“ říkala s úsměvem, jako by to byla legrace. Nebo: „Ten Franta je prý na tom špatně s penězi, kdo ví, co provedl.“
Rovnou útočila
Nejhorší bylo, jak dokázala lidi poštvat proti sobě. Moje kamarádka Věra, která vždycky pomáhala s organizací vánočních trhů, se najednou dozvěděla, že o ní Jarmila šíří, že si nechává peníze z charitativní sbírky. Byla to lež, ale někteří tomu uvěřili.
Věra plakala, když mi to vyprávěla. Jarmila se prostě jen bavila tím, jakou moc má nad druhými, a z lidí kolem sebe si dělala jen legraci. Nedalo mi to a za Jarmilou jsem vyrazila, abych se zastala Věry. Ta se jen zasmála a řekla: „Marie, ty se pořád o všechny staráš, ale kdo se stará o tebe, co?“
Předvedla se
Její chování rozdělilo ulici na dva tábory. Někteří ji obdivovali, protože uměla být okouzlující, to byli především muži, jiní ji nemohli vystát. Zejména ti, které se snažila nějak poškodit. Dokonce i moje dcera Lenka, která je jinak klidná duše, mi řekla:
„Mami, ta ženská je jedovatá. Drž se od ní dál.“ Ale já jsem chtěla věřit, že i v ní něco dobrého je. Jednou jsem ji tedy pozvala na kávu a doufala jsem, že když si s ní promluvím, třeba se změní.
Místo toho mě celou dobu jen kritizovala a vrcholem bylo, když mi začala vyprávět, jak je moje zahrádka „zastaralá“ a že bych měla „přidat na stylu“. To byla poslední kapka.
Konečně se přesunula
Nakonec se Jarmila odstěhovala. Prý dostala „lepší nabídku“ někde v Praze. Ale myslím, že jí začala hořet půda pod nohama. Už nás nebylo moc, komu by neublížila. Když odjížděla, mávala nám, jako by byla královna.
Jen co zmizela, naše ulice se bez ní zase sblížila. Věra znovu pořádá trhy, sousedé si zase povídají přes plot. Jarmila mi ukázala, že někteří lidé prostě žijí z neštěstí druhých.
Ale taky, že my ostatní máme sílu to překonat. Jen za ní zůstal pachuť, jak někteří lidé dovedou být zlí jen proto, že ostatním závidí jejich klid.
Marie N. (75), Českobudějovicko