Ta žena vypadala zoufale. Běhala po parkovišti a hledala své dítě. Našel jsem ho, vděku jsem se ale nedočkal. Naopak jsem se nestačil divit.
Vyšel jsem s nákupním košíkem ze supermarketu a byl svědkem šílené podívané. Před obchodem, kde parkovaly pestrobarevné zástupy aut, pobíhala a naříkala mladá žena. Působila zmateně a chaoticky. A hlavně hrozně zoufale.
Samotné její oblečení nahrávalo tomu, že si mnoho lidí myslelo, že se jedná o osobu, která se právě pomátla na rozumu. I když bylo vedro, měla na sobě těžký zimní kabát, šálu, rukavice a na hlavě čepici.
Na nohou jí kloktaly staré, obnošené boty s velkými kovovými přezkami, určitě o dvě čísla větší. „Mé dítě! Ukradli mi dítě v kočárku!“ naříkala a kličkovala mezi auty a nákupními košíky. Nějaká paní na ni křikla:. „Jak vám mohli, paní, ukrást kočárek s dítětem?
To jste ho nechala před obchodem?“ Nešťastnice zakvílela jako raněný ohař: „Jen na chvíli jsem ho nechala stát před dveřmi, koupila jsem si pár věcí. Moje holčička spala!“ Kdosi zavolal policii. Žena stále opakovala tytéž věty do kola.
„Mé dítě, ukradli mi dítě v kočárku! Neviděli jste ho někdo?“ Někteří lidé se jako dobrovolnicí pustili do pátrání. Byl jsem mezi nimi. Kočárek jsem našel v nedalekém parku.
Zdálky byl slyšet pláč dítěte. Chtěl jsem nahlédnout dovnitř, když vtom mě hrubě odstrčila žena, která dítě hledala. Bez jediného slova díků popadla kočárek a běžela s ním pryč.
Ani nepoděkovala
Přišlo mi to trochu nevděčné. Neříct ani díky! Nicméně bych na celou příhodu zapomněl, kdybych tu ženskou o několik dní později v parku nepotkal. Kráčela s kočárkem přímo naproti mně a já měl pro ni přichystaný už z dálky milý přátelský úsměv.
Dítě v kočárku usedavě brečelo. Žena se s kočárkem zastavila, jen mě uviděla, a nedůvěřivě se na mě zamračila. Pak s kočárkem uhnula z cesty na trávník a obešla mě velkým obloukem. Kroutil jsem nad tím hlavou.
Ovšem potřetí jsem ženu s kočárkem potkal za dva dny. A znovu v parku. Už zdálky jsem slyšel ten usedavý pláč. Tentokrát seděla matka dítěte na lavičce a zdálo se, že podřimuje.
Tiše jsem k nim přišel po špičkách a nahlédl do kočárku, abych plačící holčičku nějak ukonejšil. V peřinkách, kdysi bílých, nyní silně zežloutlých, ležela ale velká panenka!
Co ale ten pláč?
Celé její tělo bylo odkryté a já se tak mohl bezpečně přesvědčit, že se nejedná o živé dítě, ale o jeho napodobeninu. Navíc, značně nezdařilou. Pláč v okamžiku, kdy jsem nahlédl do kočárku, ustal jako když utne.
Přesto bych přísahal, že jsem ho před chvíli slyšel zcela zřetelně. Vtom se maminka, spící na lavičce, probudila. Vyskočila a hrubě mě znovu odstrčila a upalovala s kočárkem ven z parku. Bláznivá Mařka! Tak tuto ženu přezdívali, jak jsem se posléze dopátral.
Kdysi přišla o dítě a nikdy se z toho šoku nevzpamatovala. Zešílela, a tak ji bylo možné čas od času vídat v parku, jak vozí velkou panenku místo svého dítěte v kočárku. Jenže co ten pláč?
Ten byl skutečný, na hony vzdálený od toho, který vyluzovaly mechanické panenky nebo jiné hračky! Potkal jsem ji ještě několikrát a slyšel pláč dítěte. Do kočárku však nedala nikomu nahlédnout!
Petr (58), Pardubice
