Když se mi vybaví Marie, jako první vidím její smích. Rozléhal se po celé ulici, byl nakažlivý jako jarní radost. Už 30 let jen vzpomínám.

Znaly jsme se od školky, ale nejvíc jsme si byly blízké na střední. V létě jsme sedávaly na lavičce před jejím domem, v ruce měly ta kulatá lízátka, která byla buď jahodová, nebo citronová. Probíraly jsme celý svět. Kluky, hudbu, sny.

Byla vždycky odvážnější než já, uměla se smát nahlas, tancovat uprostřed chodníku, říct pravdu i tehdy, kdy já radši mlčela. Mluvily jsme o všem, a hlavně jsme si slibovaly, že se nikdy nerozdělíme.

Letenka do jiného světa

Bylo mi 45 let, když mi oznámila, že odlétá do Austrálie s novým mužem a do nového života. Obě jsme si myslely, že se hlavně ona bude vracet, byly jsme ještě mladé a vitální.

Tehdy jsem se usmívala, přála jí štěstí, ale uvnitř mě to stejně bolelo víc, protože si představíte tu dálku. „Brzy přijedu,“ šeptala mi. „A nebo ty přijedeš za mnou.“

Život je však nenápadný zloděj. Krade čas, nenápadně a tiše. Rok za rokem jsme si psaly dopisy. Dávaly jsme si novoroční sliby, že se uvidíme.

Ticho mezi řádky

Jenže pak přišly nemoci, starosti, povinnosti. Všechno možné, jen ne to jedno, co jsme si tolik přály. Proč jsme se alespoň jednou neviděly? Zpočátku se Maruš rozkoukávala a vlastně jsme si i říkaly, že je brzy, že máme čas. Ten však běžel rychle…

Poslední dopis od Marie přišel před osmi lety. Psaný už pomaleji, její písmo se trochu chvělo. Psala o západech slunce u moře, o vnoučatech, o tom, jak jí chybí vůně českých lip.

Prý má pořád náš společný obrázek ze školy zastrčený v knize, kterou nikdy nedočetla. Odpověděla jsem, samozřejmě. Ale nic už nepřišlo zpátky. Nevím, jestli žije, odezva žádná a její rodina tu už není.

Když se vracela do Česka, byla vždy na Moravě, v podstatě na otočku a nám tak nikdy nevyšlo se vidět. Někdy si před spaním představuji, že sedí na verandě, na klíně má deku a kouká na moře. Že myslí na mě stejně jako já na ni. Že si přehrává naše dny. Ty, které zůstaly tady.

Nádech, který bolí

Dnes je mi 70 let. Z přítelkyň zůstala jen hrstka, Marie mi však chybí nejvíc. Ne kvůli tomu, co jsme si řekly, ale kvůli tomu, co už jsme si říct nestihly. Chci ji vidět, ale bojím se, že buď už není, anebo je velmi nemocná.

Ten strach je tak silný, že jsem ani víc nepátrala, jak bych se to dozvěděla. Někdy mám takové představy… Ta lavička před jejím domem už dávno zmizela, ale v mém srdci na ní stále sedíme. Ty a já. Dívky, které si slíbily, že se nikdy nerozdělí. A já ten slib pořád držím.

Klára T. (70), Plzeň