Nevím, zda sehrála roli tréma či spíš moje nezkušenost, ale jako začínající lékařka jsem měla z ostudy kabát.

Jako psychiatrička jsem měla tehdy čerstvý diplom. Patřičně seběvědomá jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání. Náhoda tomu chtěla, že zrovna řádila viróza, kolega onemocněl a já vzala za něj svou první noční službu.

Častým důvodem hospitalizace na našem oddělení bývá maniodepresivní psychóza, která se projevuje dvojím způsobem – lidé jsou buď bez energie, trpí hlubokým smutkem a mají zpomalené reakce, nebo naopak jsou naplněni neřízenou energií, která z nich srší.

Nešťastná žena

Ten večer jezdila jedna sanita za druhou, na pavilonech se také pořád něco dělo a já nevěděla, kam dříve skočit. Kolem třetí ráno se to trochu zklidnilo, ale hned vzápětí pod okny zase houkala sanita.

Seběhla jsem do přijímací kanceláře, saniťáci se bavili se sestrou a ani si mě nevšimli. Na lavici seděla žena a vypadala na pokraji sil. Kolem ní poskakoval nějaký muž. Laskavě jsem tu ženu usadila u sebe a tiše si s ní začala povídat.

Všechno nasvědčovalo tomu, že paní je v těžkém stavu, nesmírně unavená, měla pořád strach. A tak jsem jí vyplnila přijímací protokol a vyprovodila ji do čekárny. Saniťáci tam už čekali.

Pro smích

Přišlo mi, že se tváří nějak divně. „Tak ji můžete odvést,“ řekla jsem. „A co bude s pacientem?“ zeptal se udiveně řidič sanitky. „S jakým?“ − „S tím, co jsme přivezli, paní doktorko!“ odpověděl se značnou dávkou škodolibosti.

Sestra i jeho kolegové ze sanity stáli kolem v dychtivém očekávání. „Má už potřetí mánii, doma všechno rozbíjí a jeho žena je z něho už úplně hotová, tři dny nespala,“ vysvětlili mi. Otočila jsem se a vrátila se do ordinace, abych přijala správného pacienta.

Tahle událost se ale roznesla po celé nemocnici rychlostí blesku. Už při ranní vizitě se mi kolegové včetně primáře smáli, až se za břicho popadali. A někdy si vzpomenou i dnes.

Alice (66), Praha