Sportovní antitalent rozhodně nejsem. Jízda na kole však pro mě byla bohem zapovězená činnost. Nikdo to však nesměl vědět.

Vyrůstala jsem na vesnici, kde i každé malé dítě umělo jezdit na kole. Můj bratr už v pěti letech sjížděl místní kopec na dědečkově bicyklu. Nikdy se mu nic nestalo, a tak dostal ve dvanácti letech pod stromeček krásné kolo z druhé ruky.

Všichni kluci mu ho záviděli. Brácha se na něm pyšně nesl vesnicí a mladí i staří se za ním otáčeli. Chtěla jsem to taky umět. A tak jsem si to kolo jednou tajně půjčila. Půl dne jsem trénovala na kopečku u hřbitova, až mi to celkem šlo, kousek jsem popojela.

Pak ale šel kolem Vašek z naší školy, který se mi líbil, a já mu chtěla předvést, jak se nesu na kole z kopečka jako hvězda. Držela jsem se. Byla jsem už v polovině cesty, cítila jsem jeho obdivný zrak na svých zádech, když se mi rychlost kola vymkla z rukou.

V plné rychlosti jsem vylétla z pěšiny, proletěla šípkem, prosvištěla kopřivami a zapíchla se do hnoje na dvorku té největší drbny ze vsi. To, že je z kola osmička, mi nevadilo tak, jako hurónský smích Vaška. Byla to ostuda jako vrata. Od té chvíle jsem na kolo zanevřela.

Jak z toho ven?

Jenže, když mi bylo dvacet let, našla jsem kluka, který byl náhodou i vášnivým cyklistou. To, že já na kole jezdit neumím, jsem mu nepřiznala. Takovou potupu bych nepřežila.

Hleděl na mě totiž s obdivem jako na sportovní holku, viděl mě hrát dobře tenis, volejbal, plavat, skákat do vody… Nechtěla jsem o svou image přijít. Každý rok vyrážel se svou partou kamarádů na cyklistické výlety. Počítal s tím, že já budu jezdit s nimi.

A tak, když už jsem se nedokázala vykroutit, mě to napadlo. Vezmu s sebou kamarádku Hanu, a pojedeme spolu na dvojkole. Jestli spadneme, svedu to na ni! Hana byla známé nemehlo, trochu při těle, sportu moc nedala!

Až budeme padat, svedu to na její neohrabanost! Jízdu na dvojkole jsme spolu celý víkend trénovaly. Haně to naštěstí také moc nešlo.

Můj kotník!

Když jsme vyrazily na výlet s partou, byl na nás sice hrozný pohled, ale nějak jsme první kus cesty spolu zvládly. Dělaly jsme často přestávky, a já vždycky vtipně sehrála, že to je chyba její, a ne moje, že padáme z kola jako blumy po dešti.

Já byla ta hodná holka, co s ní měla svatou trpělivost. Večer mi ale přítel nabídl, že pojede druhý den na dvojkole s Hanou a mně půjčí své kolo. Věděla jsem, že musím jednat, abych na to kolo další den nemusela.

Sehrála jsem tedy strašnou scénu, že jsem si kvůli nemotorné Haně odpravila kotník. Všichni to chápali. Druhý den jsem pajdala na vlak, kterým jsem odjela domů. Hana jela také. Od té doby na ni všichni vzpomínají jako na největší cyklistické nemehlo. Někdy se ve mně při tom hne svědomí, ale jen výjimečně.

Jarmila (60), Teplice