Ten muž se objevil v drogerii, kde jsem v té době pracovala. Pořád po mně pokukoval, nakonec se přece jen osmělil a oslovil mě. Byl to Ferda.

Táta mi tu neobyčejně povedenou fotku z tábora nechal zasklít. Byla jsem tam ještě s nějakými táborníky, postupem času jsem zapomínala jejich jména i táborové přezdívky, protože šlo hlavně o to, že mi to tam moc slušelo.

Bylo mi tehdy patnáct, měla jsem vlasy dlouhé skoro až do pasu. Občas jsem na fotku koukla a říkala si, že to všechno dávno odnesl čas. Bylo mi třicet a pořád jsem bydlela ve svém dětském pokojíčku. A trpěla pocitem, že něco se v mém životě nepovedlo.

Po dvou dlouhodobých vztazích, které za moc nestály, jsem se ocitla zpátky u tatínka a maminky. Ti mě sice ujišťovali, že se nic neděje a takový je život, ale v očích jim plavala starost.

Jsi to ty?

Prodávala jsem v drogerii na náměstí. Toho chlápka jsem tam nikdy neviděla, objevil se poprvé a tak divně po mně pokukoval. Když přišel potřetí nebo počtvrté, už nemlčel. „Hele, jste to vy?“ zadrmolil. „Já bych řek, že jo. Jsi to ty, že jo?“

Někteří zákazníci činili trapné pokusy o seznámení, zařadila jsem si ho k nim. „My se známe?“ štěkla jsem studeně. „Právě že asi jo,“ odvážně pokračoval. „Ale už je to let. Bylo nám asi patnáct. Ptal jsem se tě, jestli se mnou nechceš chodit. Na táboře.

Ty jsi řekla, že jo. Byli jsme dvakrát u jezírka koukat na čolky a taky na třešních.“ A tak se mi to celé vybavilo. I jeho přezdívka, Ferda.

Byla jsem do něj tehdy trochu zamilovaná, ale potom jsme nasedli do autobusu a ten nás odvezl každého jinam, a tak nezbylo, než postupně zapomenout.

Kývla jsem

A teď se mi to, po letech, vybavilo celé. Když jsem se doma pozorněji podívala na zarámovanou fotografii, hned jsem ho tam našla. Vytáhlý, tmavooký kluk. Příliš se nezměnil.

Usmála jsem se při vzpomínce na krátkou, táborovou lásku, ale jakmile se nazítří dostavil do drogerie, působila jsem, myslím, zase komisně. Co pro mě znamená dávný táborový románek? Řekla jsem to i nahlas. Odpověděl: „Pro mě znamená hodně.

Tolik žen mě už zklamalo. Ale ty ne. Mohlo to být skvělé, kdyby nás nerozdělila dálka, ale to se teď už nestane, zrovna jsem se sem přistěhoval!“ Zaťukala jsem si na čelo. Zřejmě nevyléčitelný romantik.

Navštěvoval mě v obchodě tak neúnavně, že jsem na pozvání na rande nakonec kývla. Ferda, jak jsem pochopila, nikdy nic nevzdává. Je tvrdohlavý, ale to vlastně není tak docela špatná vlastnost. Táborový románek se proměnil v celoživotní lásku.

Renata (60), Liberecko