Najít milého životního partnera je určitě velmi těžký úkol. A někdy se to při nejlepší snaze nepovede. Mně se to kupříkladu nepodařilo, byla jsem svobodná matka.
Zůstala jsem s dcerkou sama, partner zmizel zanedlouho poté, co jsem mu oznámila, že bude tatínkem. Bylo mi jí líto, vyrůstat bez otce není pro dívku jednoduché, připravilo ji to o spoustu radosti.
Zato jsme k sobě neuvěřitelně přilnuly a byly jsme spíš jako sestry, nebo nejlepší kamarádky. Byly jsme na sobě tak závislé, že jsem, když byla už dospělá, cítila potřebu ji varovat.
„Maruško,“ říkávala jsem, „musíš si najít hodného chlapce. Já tady věčně nebudu. Ráda bych zavřela oči s pomyšlením, že jsi v dobrých rukou a že je o tebe postaráno.“
Odpovídala, že o nikoho nestojí a že je jí beztak nejlíp u mě, u maminky. „Však ty změníš názor,“ namítala jsem, jistá si svou pravdou. „Někoho báječného potkáš a bude ti s ním dobře. Moc ti to přeji, holčičko.“
Křičel na ni
Ve vesnici, kde jsme měly chatku, jsme znaly takovou dvojici, která mě lekala. Stará matka se stárnoucí dcerou, věčně se hašteřily, matka byla lakomá, kupovala vždy jen to nejlevnější, dcera tím trpěla.
Z otevřeného okna se nesly jejich bouřlivé hádky do daleka. „Takhle bys chtěla dopadnout?“ ptávala jsem se a Maruška se smíchem odpovídala:
„My dvě bychom takhle nedopadly, protože se máme rády.“ Děsila jsem se toho, že jednou zůstane moje holčička na světě sama, a v jednom kuse ji přemlouvala, ať chodí večer ven, ať jde tancovat nebo do divadla, třeba tam někoho konečně potká.
To se skutečně stalo. Jásala jsem, když jsem zjistila, že Maruška má přítele, vypadalo to, že se moje sny vyplnily. Ale opak byl pravdou.
Onen mladý muž nebyl hodný člověk, později mi Maruška, která u něj několik let bydlela, přiznala, že na ni křičel, a dokonce do ní několikrát surově strčil. Nakonec utekla.
Hezký život
Osud tomu tak chtěl, že jsme zůstaly s Maruškou spolu a je nám spolu dobře. Život může být hezký, když se lidé hodně snaží a hezkým si ho udělají.
Nejsme jako ta dvojice, která mě děsila, jako ty dvě ženské, jež na sebe v jednom kuse řvaly a jedna druhé pořád něco vyčítala. Bydlíme ve městě, já se vždy na jaře stěhuji do chaty, Maruška za mnou jezdí na víkendy.
Na obou zahrádkách pěstujeme kromě spousty květin i jahody, červenají se na velikých záhonech, v létě pečeme koláče a naší specialitou jsou jahodové knedlíky z tvarohového těsta.
Loni jsme dokonce vyhrály soutěž o nejlepší jahodové knedlíky chatové osady. Myslím, že jsme spokojené, ne-li dokonce šťastné. Ničeho nelitujeme. Říkám si: mělo to tak být.
Františka (68), západní Čechy
