Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového dopustím. Nejsem typ, co střídá chlapy nebo vede dvojí život. Ale najednou v tom jsem.
A čím déle to trvá, tím víc se v tom topím a neumím se z toho vyvléct. S Petrem jsme se znali roky. Byl můj nadřízený v reklamní agentuře, kde jsem dělala grafičku. Skvěle jsme si rozuměli, ale byl to vždy jen profesionální vztah. On měl rodinu, já taky.
Když odešel z firmy, chvíli jsme se neviděli. Po roce mi ale napsal, jestli bych mu nepomohla s prezentací pro jednu novou značku. Říkal, že si na mě vzpomněl, protože ví, že jsem spolehlivá.
Osudná káva
Sešli jsme se v kavárně. Napřed jsme probrali práci. Potom jsme se ale zapovídali víc, a proto jsme se museli sejít znovu. A pak ještě několikrát. Začali jsme spolu také pracovat na zakázkách bokem. Nic velkého, ale kontakt byl čím dál častější.
Nejdřív pracovní hovory, pak i soukromé. Smáli jsme se, vzpomínali na staré časy a mně s ním bylo fajn. Jako bych se znovu nadechla. „Máš pořád stejný smích,“ řekl mi jednou.
„Nikdy jsem ti neřekl, jak moc jsem si tě vážil. A jak moc ses mi líbila.“ Zasmála jsem se, i když mi v tu chvíli ztuhla krev v žilách. „No tak, Petře. Teď je už trochu pozdě, nemyslíš?“ „Možná jo. Ale stejně jsem to chtěl říct.“
Odstup
Dlouho se nic nestalo. Jenže člověk je slabý. A když ti doma začne všechno šednout, manžel pořád kouká jen na zprávy, děti už mají své životy a ty jen vaříš, pereš a žiješ rutinu, je na malér zaděláno!
Když v tu chvíli přijde někdo jako Petr, kdo se na tebe dívá s obdivem, kdo tě poslouchá, kdo se tě dotkne, a ty cítíš, že ještě žiješ a že nejsi jen stárnoucí ženská na odpis… Jednou jsme spolu zůstali po schůzce s klientem ještě chvíli sedět.
Pili jsme víno, on mě chytil za ruku a já ho nechala. Ani nevím jak, ale skončili jsme v hotelovém pokoji. Bylo to jako z jiného světa. Vášnivé, bez zábran, zoufale krásné. A taky zoufale špatné. „Tohle není správné,“ šeptala jsem, když jsem se oblékala.
Manžel asi něco tuší
„Já vím. Ale chci tě znovu vidět.“ A tak jsme začali lhát. Já doma, on své ženě. Měla jsem výčitky, ale ne dost silné, abych to utnula. Pokaždé, když mi napsal, že se mu stýská, jsem roztála. Těšila jsem se na ty naše chvíle.
Přes den jsem vařila oběd, večer mu posílala návrh loga a v noci ležela v jeho náručí. Manžel nic netuší. Nebo možná tuší, ale nedělá scény. „Nějak jsi v poslední době jiná,“ řekl mi před týdnem.
„Zhubla jsi. Pořád se usmíváš. Máš milence?“ Zasmála jsem se: „Blázníš? Já mám co dělat, abych to všechno stihla. Ty, práce, barák. Milence bych fakt nezvládla.“
Vím, že to musím ukončit
Podíval se na mě tak zvláštně, ale víc to nerozebíral. A já jsem se cítila jako špína. Vím, že se jednou všechno provalí. Že nebudu moct pořád říkat, že jdu ke kamarádce nebo že mám poradu. Ale nedokážu to přerušit.
Nejsem zamilovaná, alespoň si to myslím nebo možná doufám. Spíš jsem závislá. Na té pozornosti, na tom pocitu, že jsem někomu vzácná a že po mně touží. Nevím, co bude dál.
Možná mě Petr omrzí. Možná se vše provalí. Možná jednou prostě řeknu pravdu. Ale zatím, zatím hraju na dvě strany. Ale nevím, jak dlouho to zvládnu.
Jana Z. (61), Turnov
