Znaly jsme se od základky. Alena byla vždycky ta, která všechno organizovala, všechno věděla nejlíp a všechny kolem sebe ovládala.

Dnes vím, že to byl jen začátek jejího celoživotního manipulování. Bohužel jsme si to uvědomily až příliš pozdě. Byla krásná, sebevědomá, vtipná. Když jsme se ve dvaceti rozhlížely po klucích, ona si vždycky vybírala první.

„Tenhle je můj,“ řekla suverénně o nějakém hezkém, a nikdo z nás neměl odvahu jí ho přebrat Ve třiceti jsme se znovu začaly víc scházet. Některé už rozvedené, jiné vdané, pár z nás s malými dětmi. Jen Alena byla pořád stejná.

Všem nám radila

Elegantní, chytrá, vtipná. Neustále měla co vyprávět, ale vždycky mluvila jen o sobě. Když některá z nás začala mluvit o svých problémech doma, obrátila to proti ní.

„Ty ho jen nechápeš. Muži potřebují prostor. Kdybys nebyla taková citlivka, nemáš krizi!“ byla hned se vším hotová. Mně se v tu dobu manželství také bortilo.

Martin byl uzavřený, trápilo ho něco v práci, a já byla přecitlivělá. Alena mi neustále tvrdila, že to dělám špatně. „Jsi příliš měkká. Ukaž mu, že jsi nezávislá. Udrž si hrdost.“

Nechala jsem se ovlivnit

Začala jsem se doma chovat odtažitě, hrála jsem, že mě jeho ticho nezajímá. A Martin? Odešel. Až po čase mi přiznal, že netušil, co se se mnou stalo. Prý jako bych najednou byla cizí. Naší kamarádce Lence zase podsouvala, že její manžel flirtuje s jinými.

Nic konkrétního, jen náznaky: „Viděla jsem ho v kavárně s nějakou blondýnou. Asi to byla kolegyně, ale víš jak?!“ Lenka se změnila. Začala být hysterická, žárlivá a podezřívavá. A ano, i její manžel to nakonec vzdal a odešel. Dnes žije s jinou, klidnou ženou.

Lenka je sama a dodnes si vyčítá, že uvěřila šeptandě. Ivana si zase našla přítele, který byl o deset let mladší. Dnes to už opravdu není žádná zvláštnost. Navíc ona byla šťastná a úplně omládla. Jenže Alena ji začala rozebírat. „Je moc mladý, určitě tě jen využívá, a to nedopadne dobře.“

Nevynechala žádnou z nás

Zasévala pochyby tak dlouho, dokud Ivana sama vztah svými obavami nerozbila. Dnes je sama a zpětně přiznává, že to byl její první vztah, kde se cítila opravdu milovaná. Ještě stihla ublížit i Marcele, než nám to všechno došlo. A že nám to trvalo!

Marcela se vdala za cizince. Jenže Alena jí pořád podkopávala sebevědomí. „To je jen kvůli papírům. Dáš mu občanství a zmizí.“ Samozřejmě že to Marcela zpočátku rezolutně odmítala, ale Alena uměla být vytrvalá a ke svému cíli mířila zcela neochvějně.

Zničila mladou holku

Chvíli nechala Marcelu nadechnout a pak zase zasela semínko podezření. Kamarádka tak časem začala mít strach, začala doma dělat scény, až to ani její muž nevydržel, a dokonce od ní utekl až domů do Španělska. Nejhůř dopadla Dáša.

Alena jí „pomáhala“ s výběrem školy pro dceru. Pořád tvrdila, že gympl je moc náročný, že tam dceru zničí. Dáša poslechla. Holka skončila na učilišti, kde se nudila, padla do špatné party, začala pít a pak i brát drogy.

Dnes je na lécích a ještě není úplně v pořádku. Dáša je zlomená. A Alena? Pokrčila rameny a řekla: „To je smůla, já to myslela dobře.“ Ona totiž vždy všechno „myslela dobře“. Byla všude, strkala nos do všeho, a my jsme si to nechaly líbit.

Někdo šířil pomluvy

Byla přece naše kamarádka. Uměla být milá, poradit, podržet, ale vždy jen do určité chvíle. Uměla dokonale vycítit slabiny lidí. A pak do nich zasévala pochybnosti, strach, zášť.

Zlom nastal, když začala rozesílat smsky o Janě s tím, že má dluhy, že si bere peníze od chlapa a žije si nad poměry. Když jsme se s Janou sešly, rozplakala se. „To všechno řekla Alena? Ale to není pravda!“ Byl to okamžik, kdy nám to konečně došlo.

Spojily jsme si události, které jsme do té doby vnímaly jako náhody. Byla jsem to já, kdo se tenkrát ozval. „Dost. Už dost. Tohle není přátelství. Tohle je manipulace. Tohle je jed.“

Nečekala to!

A poprvé jsme se s holkami spojily. Všechny. Společně jsme jí řekly, že už nechceme, aby byla součástí našich životů. Oči jí ztvrdly, pousmála se a beze slova odešla. Vztekle, uraženě, ale klidně. Jako někdo, kdo ví, že se neztratí, že si najde jiné oběti.

Dnes je to šest let. Někdy mám chuť jí napsat a zeptat se, jak se má. Ale pak si vzpomenu, co všechno způsobila. Přátelství má být bezpečný přístav. Ale my jsme v něm měly jedovatého hada.

Trvalo nám třicet let, než jsme to pochopily. Já dnes už vím, že opravdové kamarádky vám do života přinášejí víc světla než stínů.

Věra S. (58), Sušice