V nočním parku jsme se dostali do křížku s podivnou partičkou. Tři muži nás chtěli okrást. Na manžela dokonce vytáhli nůž. Pak se stal zázrak.
Nebyla jsem nadšená z toho, že s mužem půjdeme po půlnoci zkratkou přes park. I když je manžel silný chlap, bála jsem se. Ta část města neměla dobrou pověst, kriminalita tu rostla, zvlášť parku v noci bylo radno se vyhýbat.
Jenže jsme se u kamaráda na zahradě ten večer zdrželi déle, než jsme chtěli. Taxi jsme volali marně, nikdo to nezvedal. A taky nešel nikdo další, kdo by se k nám přidal. Museli jsme jít sami.
A neblahá shoda náhod tomu chtěla, že se přesně v místech, kde nebylo široko daleko živáčka, objevily před námi tři postavy. Během chvilky stáli u nás tři chlapi a už se dožadovali mé kabelky a manželovy peněženky.
„Radši jim všechno dej!“ prosila jsem muže. Jenže oni se začali sápat i na naše zlaté snubní prstýnky. Ty manžel dát nechtěl. Tak jeden z těch chlapíků vytáhl nůž. Strachy jsem ani nedýchala.
Zvedl se vítr
V tom se zvedl vítr a nedaleká lampa zablikala. Přesně v tu chvíli vypadl útočníkovi z ruky nůž, mohla to být jeho nešikovnost, vypadalo to ale tak, jako by mu ho z ruky někdo vyrazil, nějaká neviditelná síla.
Než ho stihl někdo zvednout, objevila se na cestě temná postava, která se k nám rychle blížila.
„Toho zmáknem taky!“ řekl ten největší z trojice zlodějíčků, který držel mého muže, druhý cloumal se mnou, a třetí se chopil nože na zemi a vykročil vůči blížící se postavě. Ta šla kupředu jistě. Přímo k nám.
„Koukejte zmizet!“ zařvala ta osoba na ty tři výrostky. V tom se opět zvedl vítr a zlodějíčkovi opět vypadl nůž z ruky. Tentokrát jsem to viděla jasně, skoro jako by mu nůž z ruky sám vystřelil, zalétl rovnou do křoví. To už vyděsilo i je.
„Radši padáme,“ zahulákal jeden z nich a odhodil moji kabelku. Druhý zahodil manželovu peněženku a všichni tři upalovali, jako by jim za patami hořelo.
Duchové?
Ta temná postava, která se ještě před malou chvílí rychle blížila k nám, jako by se rázem rozplynula. Po nikom v parku nebylo ani vidu ani slechu. Nemohli jsme proto ani svému zachránci poděkovat. S manželem jsme rychle posbírali své věci a utíkali k domovu.
Ať už to tu noc bylo jakkoli, přece jen v tom celém zážitku bylo něco nadpřirozeného. Shodli jsme se, že jsme oba cítili blízkost duchů. Kdo jiný by taky vyrazil ten nůž z ruky?
Lucie (68), Brno