Někdy se budím v noci. Mám sen. Zase sedím s Helenou na dece. Pijeme kávu z termosky a smějeme se jako kdysi. Pak se probudím…
Vzbudím se do tmy. Jsem sama. A v žaludku je ten samý pocit. Bolest a tíha. Už dvacet let. Helena je moje sestra. O rok a půl mladší. Lidé říkali, že jsme jako dvojčata.
Stejný smích, stejný nos, stejné pohyby. Ale uvnitř jsme byly jiné. Ona byla lehká, volná, přirozená. Já byla opatrná, zodpovědná, tichá. A tak mě často převálcovala. Ale nikdy jsem jí to nevyčítala. Byla to přece moje sestra.
Dům, který všechno zničil
Rodiče nám po smrti nechali malý dům. Chalupu u lesa, kam jsme jako děti jezdily na celé léto. Pro mě to bylo místo vzpomínek. Táta v klobouku, máma u plotny, my dvě s koleny od hlíny. Chtěla jsem ho zachovat. Ne pro sebe. Pro vzpomínky.
Ale Helena měla jiný názor. Prý je dům jen zátěž. Že ho prodáme a rozdělíme peníze. Nejdřív jsem nesouhlasila. Prosila jsem ji. Neměla jsem na vyplacení. A tak přišla s návrhem, že si ho vezme ona, jelikož měla víc peněz, vyplatí mě a zachová ho „v rodině“.
Podepsala jsem smlouvu. Bez řečí. Věřila jsem jí. Za dva měsíce dům prodala cizím lidem. Beze slova. Prý to bylo nevyhnutelné. Prý mám být ráda, že mi dala můj podíl. Ten den se něco zlomilo. Nejen mezi námi. Ve mně.
Ticho bolí víc než nelítostná hádka
Nebavíme se. Nezavolala, když se mi narodilo první vnouče, neposlala dlouho přání k Vánocům, narozeninám. Já kdysi napsala dopis. Jediný. Dlouhý, upřímný, zoufalý. Nikdy neodpověděla.
Co mám udělat víc? Co ona chce?
Lidé kolem říkali: „Je to přece tvoje sestra, odpusť jí.“ Ale jak se odpouští, když nejde o peníze, ale o zradu? O porušení tichého slibu, který si sestry dávají už v dětském pokoji? Že budou stát při sobě. Že jedna druhé nikdy neublíží.
Dnes je Helena jen jméno, co se mi někdy mihne hlavou, když vařím polévku nebo vidím dvě staré ženy na lavičce. Nepátrám po ní. Nechci vědět, jak se má. Nechci slyšet výmluvy. A přesto si někdy představím, že přichází. Sedá si naproti a dívá se mi do očí. Podívala by se ale vůbec?
Stále mi bude někdo velmi chybět
Dál žiju s tím prázdnem. Krev není vždycky jistota, že vás někdo nezradí. I rodina umí bodnout do srdce. Proto vím, že jediný, na koho se mohu spolehnout, jsem já sama. Některé rány se zkrátka nehojí, což většinou pak bývají jizvy, jež vám způsobili příbuzní.
Ti, kteří mají být nejbližší. Jen se s nimi naučíte žít. Já prakticky každý den nějak myslím na to, co jsme ztratily. Bolí to. Chybí mi její smích, její slova. Není pravda, že se dá vždy zapomenout a odpustit.
Vilma P. (76), Brno
