Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude chybět školní zvonek. Ten ostrý, protivný zvuk, co ukončoval hodiny a začínal přestávky.

Celý život jsem učila na základní škole. Český jazyk a dějepis. Měla jsem ve třídě své království – tabuli popsanou křídou, štosy sešitů, a hlavně oči dětí, které na mně visely.

Někdy z povinnosti, jindy se zaujetím. Ale byly tam. Byla tam odezva. I když jde o cizí lidi, máte pocit potřebnosti. Že nejste na tomto světě zbytečně.

Zasloužený odpočinek?

Pak přišel důchod. Rozloučení, kytky, koláče ve sborovně, pár dojatých pohledů a „ozvěte se někdy“. A pak už nic. Najednou klid. Celodenní ticho, na které jsem nebyla zvyklá. Rozlilo se po mém bytě jako hustá mlha.

Nikdo mě nepotřeboval

První měsíc byl zvláštní. Vstávala jsem stejně brzy jako dřív. Čekala jsem, že zazvoní telefon a někdo bude něco potřebovat. Ale nic. Začala jsem chodit na procházky. Sedávala jsem na lavičce u hřiště a pozorovala děti.

Někdy jsem slyšela slova, která jsem kdysi učila. Ale teď mě nikdo neoslovoval. Byla jsem jen stará paní s nákupní taškou.

Pro malé i mladé osoba, která jim nemá co říct. Jak bych mohla? V dnešním světě? Za mého mládí jsme se dospělých ptali, dnes si omladina vše tzv. vygoogluje.

Prázdnota bez tabule

Pochopila jsem, že jsem si celý život spojovala svou hodnotu s tím, že jsem potřebná. Nejen jako učitelka. Jako někdo, kdo umí poradit, kdo má co říct. A najednou jsem byla jen ticho v místnosti.

Moje názory už nikdo nechtěl slyšet, moje zkušenosti nikoho nezajímaly. Byla jsem minulost. Začala jsem se sama sebe ptát: Kdo jsem, když už nikoho neučím? Jedno odpoledne mi ale zavolala vnučka. Potřebovala pomoct s referátem o druhé světové válce.

„Babi, máš chvilku?“ zeptala se. Měla jsem celý den. A tak jsme si sedly ke stolu, já mluvila, ona poslouchala. Druhý den zavolala znovu. Tentokrát jen tak. A pak další vnouče. A kamarádka, jestli bych nepřišla pomoct s doučováním její neteře. A já přišla. A cítila jsem se znovu jako někdo, kdo má smysl.

Vůbec si mě nevšiml

Šla jsem ulicí, když jsem ho zahlédla. Vysoký, sebejistý muž v kabátě. Poznala jsem ho hned. Vojta. Učila jsem ho ve třetí třídě, tenkrát maloval zvířata a mě jako sovu. Usmála jsem se a tiše řekla:

„Vojto?“ Zastavil se, sundal sluchátko z ucha, trochu se pousmál. „Ano?“ Podíval se na mě, ale nic. Nepoznal mě. Chtěla jsem říct, kdo jsem, ale nakonec jsem jen špitla: „Promiňte, spletla jsem si vás.“ Odešel.

A já tam zůstala s pocitem, že jsem kdysi byla důležitá. U něj jsem spoléhala, že si mě bude pamatovat. Nebo on si asi pamatoval. Jen ženu s jinou, hezčí tváří. A teď jsem jen cizí paní.

Snad bude lépe

Často jsem sama, nejsem potřebná jako dříve, ale snažím se nacházet jiné radosti v životě. Co však mohu předat mladým? Užívejte aktivního života, co to jen jde. Stáří je spíš smutné.

Olga H. (69), Ostrava