Byla malá, křehká, s vlásky světlými jako pavučiny v ranním slunci. Říkala mi „babi“, a když mě objímala, svět měl smysl.

Moje vnučka Natálka. Bylo jí teprve šest, když se stalo něco, co změnilo celý náš svět. Vytratila se tak snadno. A my nevíme, proč. Co se tehdy mohlo stát?

Jeden obyčejný den se změnil v bolest

Bylo léto. Slunce pálilo a vzduch voněl trávou a bezstarostností. Natálka si hrála s dětmi z ulice v parku za domem. Bylo to bezpečné místo, všichni jsme tam nechávali děti běhat, smát se a volně žít. Ten den jsem jí mávala z okna.

Ještě se otočila, zamávala zpátky. Usmívala se. A to byl poslední pohled, který mi osud dopřál. Šest let jí bylo.

Děti odešly, ona zůstala

K večeru jsem pro ni šla. Park byl prázdný. Zavolala jsem její jméno. Nic. Oběhla jsem hřiště, keře, lavičky. Nic. Myslela jsem, že je u kamarádů. Nebyla. Když jsme se jich ptali, řekly, že „už byla velká“, tak šly domů a nechaly ji tam. Byl to kousek domů. Nevěděly, co se stalo potom.

Velké pátrání po milované holčičce

Začalo pátrání. Policie. Letáky. Každý den naděje a každý večer zoufalství. Nic. Dny, týdny, měsíce, pak i roky ubíhaly a my jsme stále čekali. Doufali. Prosili. Ale odpovědi nepřicházely. Nikdo nepřestal věřit. Ale já jsem cítila, že ji ztrácím.

Ne fyzicky, to už dávno – ale uvnitř sebe. Zůstalo jen ticho, které dřív vyplňoval její smích. Prázdné místo v pokoji. Prázdné místo v srdci. A ty výčitky. Že jsem ji nešla hledat dřív. Že jsem ji pustila ven. Že jsem neudělala… něco. Cokoli.

Už ji máme jen ve vzpomínkách

Od té doby nemám žádné nové fotky, žádné školní sešity, jen ty staré. Jako kdyby se zastavil čas. Natálka tu s námi nějak zůstala – ve věcech, vzpomínkách i v té zvláštní prázdnotě, která se už nedá zaplnit. Naučila jsem se žít jinak. Klidněji. Bolestněji.

Ale stále s nadějí. Každý dopis, každé volání do prázdna je pro ni. Pro moji holčičku, která možná někde dospěla beze mě. A i kdyby už neexistovala naděje… já ji nikdy nepřestanu hledat.

Stále ji vidím a čekám, kdy rozrazí dveře

Někdy se mi zdá, že ji zahlédnu. V obličeji cizí dívky. V pohybu někoho na ulici. V dětském smíchu na hřišti. Zastavím se. Zatajím dech. A pak se znovu rozpadnu. Žiju dál. Musím. Čekám. Každý den. Každý rok. Říkám si, jak by vypadala. Poznala bych ji?

Už jsou to desítky let. A stejně to stále bolí. Možná jednou najdu odpověď. Možná ne. Ale láska… ta neumírá. Ani po letech. Ani po ztrátě. Stále jsem její babička. A ona je pořád moje holčička. Navždy.

Monika P. (81), Zlín