Po manželově smrti pro mě nastalo truchlivé období, trvalo nekonečně dlouho. Myslela jsem, že to tak bude už napořád, ale mýlila jsem se.
Manžel byl o dvacet let starší. Rodiče a kamarádky mě varovali, abych si o tolik staršího muže nebrala, že to nedopadne dobře. V jistém ohledu měli pravdu. Můj muž, když mi bylo padesát, zemřel.
Neměli jsme děti, žili jsme jeden pro druhého, byli jsme si vším. Nedokážu vypovědět, jak jsem se cítila. Mírně se to zlepšilo teprve po bezmála dvou letech. Tehdy mě kamarádka vytáhla na jakousi jarní tancovačku.
Konala se v našem městě, kde jsem získala přezdívku Ledová královna, protože jsem se po manželově smrti nedokázala s nikým bavit, s muži už vůbec ne. Někteří se o mě zajímali, byly i snahy někam mě pozvat, ale šmahem jsem je odmítala.
Až tehdy, na té tancovačce, jsem si povídala s chlapem. Okouzlil mě, sotva si přisedl k našemu stolu. Až jsem se za to skoro styděla.
Bez dovolení
Ledová královna roztála jako sněhulák, když přijde obleva. Co bylo na tom chlapíkovi tak zázračného? Těžko říct. Bez dovolení si ke mně přisedl se slovy: „Vám tu prý říkají Ledová královna. Tak jsem si vás přišel prohlédnout.“
Kamarádka strnula, myslela, že ho vyhodím, ale něčím mě zaujal. „Pijete sodovku?“ upřímně se podivil. „No to snad nemyslíte vážně.“ Objednal víno a poprosil mě o tanec. Musím říct, že jsem se tak dobře nebavila, co mi paměť sahá.
Prozradil, že je rozvedený a pracuje jako řidič kamionu. Také jsem mu o sobě něco pověděla. Zpětně jsem si pak doma celý večer přehrávala a vyčítala si, že jsem se s tím neznámým tak skvěle bavila. Co by tomu řekl můj zesnulý manžel? Moc by ho to mrzelo.
Kytice
Moje samota trvala skoro dva roky. Byla nekonečná. Teď najednou jsem měla pocit, že je tu někdo, kdo se o mě upřímně zajímal. Bylo to nesmírně nezvyklé a moc hezké. Povídali jsme si opravdu dlouho, řeč nestála, vytáhl ze mě i to, kde pracuji.
Pár dní nato mi do práce poslal ohromující kytici. „Toho ctitele ti závidím!“ vydechla kolegyně, když zírala na pugét se vzkazem: „Čekám dole, jedeme na výlet.“ Můj život, předtím tak smutný a stereotypní, se najednou rozsvítil.
Rozhodla jsem se nebýt už nadále ledovou královnou. S Martinem je každý den dobrodružství, z každého večera udělá malý svátek. Za tři roky po seznámení jsme se vzali a dobře jsme udělali.
Gabriela (64), severní Čechy