Roky jsem žila v blažené iluzi, že mám nejlepší kamarádku. Byly jsme nerozlučné, sdílely jsme radosti i starosti, smály se, plakaly, pomáhaly si.
Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona mi vrazí kudlu do zad, a už vůbec ne, že mi ji tam bude zarývat celá léta, aniž bych to tušila. Před pár týdny jsem se dozvěděla pravdu.
Můj manžel měl dlouhodobý poměr. A nebylo to s někým neznámým, s nějakou náhodnou ženou, ale s ní. S mojí nejbližší přítelkyní.
Podezřele se mi změnil
Když jsem to zjistila, nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit. Kolik let se mi dívali do očí, smáli se, předstírali přátelství, zatímco za mými zády si užívali? Začalo to tím, že jsem si všimla drobných změn v manželově chování.
Začal chodit do posilovny, ačkoliv roky tvrdil, že ho cvičení nebaví. Najednou měl zájem o dietní jídlo, které bych od něj nikdy nečekala. A pak další maličkosti, které mě přiměly pochybovat. „Dnes večer nemůžu, mám schůzku,“ oznámil mi najednou. Schůzku? On?
„Jdu na pracovní večeři,“ upřesnil, když si všiml mého udiveného pohledu. Nikdy dřív na žádné pracovní večeře nechodil a jeho práce úředníka to do té doby nikdy nevyžadovala.
Ani se nesnažil zapírat
Až jsem se jednou večer rozhodla a podívala se manželovi do telefonu. Našla jsem tam, co jsem najít nechtěla. Spoustu zpráv, které měly jedno společné. Jméno mé kamarádky! Ráno jsem se posadila proti němu a zeptala se chraptivým hlasem:
„Jak dlouho?“ Hned věděl, která bije. „Dlouho, víc než pět let!“ To mě úplně porazilo! Pět let života, kdy jsem žila ve lži. Pět let, kdy jsem věřila, že mám milujícího manžela a oddanou kamarádku.
Pět let, kdy jsem si nechávala utírat slzy z očí právě jí, když jsem se s manželem pohádala. A ona mě přitom jen ujišťovala: „To se spraví, neboj, on tě miluje.“ Jaká ironie. Teď už vím, že mě držela v klidu, aby mohla pokračovat ve své hře. Jak je možné, že jsem to neodhalila dřív?
Neodolala mému muži
Nezvládla jsem to a musela jsem ji konfrontovat. Zavolala jsem jí a požádala ji, aby přijela. Dorazila hned a s úsměvem na tváři. Když vešla do mého bytu, cítila jsem jen obrovský vztek. Už žádnou bolest, žádné slzy.
Jen hořká pravda, která se mi valila žilami. „Jak jsi mohla?“ zeptala jsem se jí bez obalu. Nechápavě se na mě podívala. „Co tím myslíš?“ Hodila jsem před ni ofocené zprávy, které jsem našla.
V tu chvíli se zatvářila jinak. Ten její klid zmizel. Najednou přede mnou nestála ta sebevědomá žena, ale malá holka, která ví, že je konec. „Já… já jsem se do něj zamilovala,“ zamumlala.
Falešná podpora
Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy mi byla nablízku. Jak mě utěšovala, když jsem měla problémy. Jak mi radila, jak se mám chovat, abych ho neztratila. Jak mi nabízela rameno, když jsem plakala, zatímco sama mi za zády přebírala mého muže.
Byly tu i okamžiky, kdy mi její rady přišly zvláštní, ale nikdy mě nenapadlo spojit si to s tím, že by byla součástí problému. Byla tak dokonalá herečka, která mě udržovala v přesvědčení, že je tou nejvěrnější přítelkyní, jakou si mohu přát.
V tu chvíli mi došlo, že nemá cenu se ptát dál. Nic z toho už nevrátím. Ztratila jsem nejen manžela, ale i někoho, koho jsem považovala za sestru. Ale jedno vím jistě. Už nikdy nedovolím, aby někdo, komu věřím, měl možnost mě znovu takhle zradit.
Eva S. (61), Znojmo