Tu zimu se mě držely snad všechny nemoci a nedaly se setřást. Už jsem byla moc vyčerpaná. Když přišlo jaro, cítila jsem se jako spráskaný pes.

Je neuvěřitelné, jak dokáže člověka oslabit psychika. Uvědomila jsem si to ten rok, kdy mě stíhalo jedno neštěstí za druhým. Že to má všechno na svědomí moje nešťastná a k smrti vyčerpaná duše. Podzim tehdy vrazil do mého života drsně.

Zemřela má mladší sestra. Poté se sesypala naše firma a já přišla o zaměstnání, kde jsem pracovala dvacet let. Manžel začal haprovat se zdravím a já každý den poslouchala, že má smrt na jazyku. Vyběhal si předčasný důchod, seděl doma a pozoroval se.

Několikrát jsem ho přistihla, jak si pročítá Domácího lékaře a hledá, co by mu ještě mohlo být. Občas do toho přijela dcera s malými vnoučky − dvojčátky. Byly jim čtyři roky a byli v plné síle. Co bych ale neudělala pro své jediné dítě? Vždycky jsem jí děti pohlídala.

Zoufalá

Problémy začaly tehdy koncem listopadu. Kašel, který neustoupil do jara, únava, která mě tlačila k zemi, deprese. Na začátku března jsem byla už zoufalá. Přehnalo se přese mě několik různých viróz, chřipka, nachlazení, zánět kloubů…

Sotva jsem se vlekla, manžel se ale cítil samozřejmě mnohem hůř. Vykřikoval, že tu už dlouho nebude. V noci ale chrupal spokojeně, zatímco já nezamhouřila oka a starosti se mi honily hlavou.

Musím se radovat

Na jaře si naši sousedé přivezli babičku ze Slovenska. Bylo ji devadesát. Čile se pustila do zahrádky a už od rána si prozpěvovala. Její vitalita mě fascinovala. Když jsem se jí ptala, kde bere tu sílu, řekla, že to je všechno v duši.

Musím se radovat, a příroda mi sama pomůže. Na jaře má největší sílu. Povídala jsem si s tou babičkou každý den na zahrádce, smála se a radovala z každé chvíle. A já s ní. Rozsvítila mi život.

Najednou jsem nebyla obklopená jen kňouráním svého muže, ani nevím, jak jsem se těch svých neduhů zbavila. Myslím, že mi pomohla úžasná vitalita té staré ženy a naše společná práce na jarní zahrádce!

Anežka (67), Brno