S Richardem jsme spolu chodili už dlouho, bylo samozřejmé, že se vezmeme. Potom se však přihodilo cosi nečekaného. Objevil se Jaroslav.

Prateta byla svérázná. Kdysi bohatá a krásná, ale ty časy byly tytam. Bývala zdrcujícím způsobem upřímná, ostrá jako břitva, každému vmetla do očí, co si o něm doopravdy myslí. Přesto jsem ji měla ráda a myslím, že ona mě rovněž.

Ale ani přede mnou si nebrala servítky, pokaždé jsem se instinktivně přikrčila, když začala: „Holka zlatá, já si myslím, že ten tvůj Richard, to není žádná výhra v loterii. Co na něm vidíš?

Pokaždé, když mi ho sem přivezeš, mám pocit, že mě zavraždí.“ Ona už byla taková, provokovala a přeháněla. Richarda, mého přítele, si neoblíbila. „Budeš se s ním mít možná finančně dobře, ale budeš nešťastná,“ prorokovala. Richard promoval s červeným diplomem a nastoupil do perspektivního zaměstnání.

Závěť

Byl ekonom tělem i duší. Nikdy neztrácel čas, neboť čas jsou peníze. Byl schopen u pratety popíjet čaj ze starožitného šálku a přitom sledovat pohyb akcií na burze. „To je nezdvořilé,“ vyštěkla na něj. Suše se omluvil, aniž zvedl oči od novin.

Taky mi někdy lezl na nervy. Ale měli jsme dlouholetou známost s perspektivou, že skončíme u oltáře. Kdybychom se rozešli, co bych si počala? Co kdybych už nikoho jiného nesehnala a zůstala sama? Když prateta zemřela, byla to pro mě velká rána.

I závěť byla šok. K mému úžasu odkázala starobylou vilu u jezera mně, s čímž se počítalo, avšak napůl s jakýmsi cizím člověkem, kterého jsem absolutně neznala. „Zbláznila se,“ lamentoval Richard. „Tak máme po bydlení. Co to provedla?

Říkal jsem, že je bláznivá.“ S mužem, jemuž spolu se mnou prateta vilu odkázala, jsme se seznámili u notářky. Byl to docela milý chlapík, říkal, že se s pratetou přátelil a občas jí s lecčím v domácnosti vypomohl.

„Ale neměl jsem tušení,“ ujišťoval mě překotně, „že se mnou počítá v závěti. Zaskočilo mě to stejně jako vás.“

Jiný svět

Byl sympatický, vlastně jsem se ani nedivila, že se v něm prateta zhlédla. V závěti, kterou předčítala notářka, to i vysvětlovala. Byla bezdětná, vždycky toužila mít syna, ale nesplnilo se jí to.

Tenhle muž, Jaroslav, byl jako její syn, který jí nezištně pomáhal doma, na zahradě i na úřadech. Vše jen proto, že byl dobrého srdce, a tak si odměnu zaslouží. Závěrem vyjádřila prateta přesvědčení, že se o budoucnosti vily my dva spolu jistě domluvíme.

Musím říct, že se mi Jaroslav od začátku líbil. Až jsem si to skoro vyčítala, vzhledem k tomu, že jsem měla vážnou známost. Jenomže Jaroslav byl úplně jiný než Richard. V městečku, kde prateta bydlela, pracoval jako knihovník.

Psal také básně, žádnou z nich mi tehdy ještě neukázal. Byl to velký romantik. Nic takového jsem v dosavadním životě neznala. S Richardem jsem chodila od svých osmnácti let. Byl moje první láska a byl jiný než Jaroslav.

Půlměsíc

Sama jsem pracovala na sekretariátu podniku zahraničního obchodu, kde také příliš romantiky neužijete. To až Jaroslav mi otevřel brány do světa, do té doby pro mě pevně uzamčeného.

Knihovna, kde pracoval, byla oprýskaná budova ve staré zahradě, jejíž plot i mnohé stromy byly hustě obrostlé břečťanem. Pozval mě tam jednou na čaj – myslím do té zahrady. Na zahradním stolku hořely ve svícnu svíčky a na jabloni zářil lampion.

Když k tomu připočtu zasmušilý půlměsíc, který nad námi visel, musím říci, že to bylo velmi působivé. „Škoda že nás vaše prateta neseznámila,“ řekl s povzdechem. „Ale ona nás vlastně seznámila, i když posmrtně,“ namítla jsem. Kdovíco tím prateta sledovala. Byla mazaná a lstivá.

Tak bláznivá

Jaroslav se choval rezervovaně, věděl, že jsem zadaná. A aby toho nebylo málo, Richard začal poprvé v životě mluvit o svatbě. „Tak co? Co kdybychom do toho v létě praštili?“ zněla jeho žádost o ruku. Na to snad ani nebylo co odpovědět.

Jen jsem rezignovaně pokrčila rameny. Myslela jsem na Jaroslava. Dostal se mi do hlavy a nebylo, jak ho odtud dostat. Jak by asi básník a knihovník Jaroslav žádal o ruku?

Vnitřním zrakem jsem spatřila tu starou zahradu a lam­pion, mírně se nad námi houpající ve větru. Bylo předjaří. S Jaroslavem jsme se pochopitelně domluvili, že vilu prodáme a výtěžek si rozdělíme napůl, protože jiné řešení prostě nepřichází v úvahu.

Richard, kterého ztráta domu u jezera zprvu zdrtila, se již otřepal a měl vyhlédnutý pěkný třípokojový byt v prvorepublikovém činžáku, který si po svatbě koupíme.

S budoucností jsem si nemusela dělat starosti, byla čitelná jako velká písmena nahoře na tabuli u optika. Třípokojový byt v centru, Richard a hodně peněz.

Co by za to jiné ženy daly! Proč jsem jen byla tak nekonečně bláznivá? Která normální ženská dá přednost snům před naditou peněženkou a kvartýrem v lukrativní čtvrti?

Vzájemná láska

Už dávno jsem pochopila, že jsem do Jaroslava zamilovaná. A on do mě zjevně též, jak jsem zjistila na jedné z našich četných procházek k jezeru. Byl překrásný podvečer, měsíc nad jezerem zářil jako čerstvě vyleštěná měď a Jaroslav mi povídá:

„Víte co? Přemýšlel jsem. Pokud budete souhlasit, tak vám svou polovičku vily věnuji. Ale s podmínkou, že tam budete šťastná.“ Přejel mi po zádech mráz. Zasmál se: „Tu podmínku samozřejmě beru zpět, to byl jen vtip. Chcete, abych vám svůj díl domu věnoval? Jestli souhlasíte, je váš.“

Tehdy jsem pochopila, že mě má rád. A to vážně moc. Klidně by se v můj prospěch vzdal spousty, opravdu spousty peněz. Přitom sám nebyl žádný boháč. Mlčky jsem zavrtěla hlavou a odpověděla, že to nemohu přijmout.

Plánovaný prodej vily mi však trhal srdce. S rodiči jsme bydleli v malém bytě a za milovanou pratetou jezdili na prázdniny a na víkendy. Tenhle dům byl moje dětství. A dětství by se prodávat nemělo.

„Vaše prateta mi do života poslala vás, a to je pro mne víc, než nějaký majetek,“ prolomil po chvíli tíživé ticho Jaroslav. Ten večer jsme se poprvé políbili, asi proto, že jsme přestali pochybovat, zda je naše láska vzájemná.

Pod jabloní

Od jezera jsme zašli na hřbitov, kde snila svůj věčný sen prateta. Drželi jsme se za ruce, dívali se na náhrobek a mlčeli. Netuším, na co myslel Jaroslav, ale já jsem si v duchu říkala: Už vím, tetičko, proč jsi to udělala.

Nejdřív jsi mě tím hluboce zarmoutila, ale v poslední době jsem čím dál víc přesvědčena, že to byl dobrý nápad. Richard mě požádal o ruku na apríla. Připadalo mu to nesmírně vtipné.

V obývacím pokoji naší prozatímní garsonky poklekl, zeptal se, zdali si ho vezmu za manžela, a dodal: „Neboj se, není to apríl.“ Pak se nějakou dobu válel smíchy.

V televizi dávali jakýsi pořad o vaření, vzpomínám si, že se vařilo krkonošské kyselo, polévka ze sušených hub a brambor. Rovněž si vzpomínám, že zapomněl na prstýnek, a když jsem to suše poznamenala, odpověděl, že to vyřeší příští týden.

„Nemusíš to řešit vůbec,“ uvedla jsem to na pravou míru. „Takže budeš nevěsta bez prstýnku?“ bublal smíchy, který ho vzápětí přešel.

Odpověděla jsem, že si ho raději nevezmu vůbec, sbalila si kufr, nasedla na vlak a odjela do pratetiny vily, kde jsem se zabydlela natrvalo. A ne sama.

Když za pár dní přijel Richard, aby se mě zeptal, jestli jsem už přestala trucovat a vrátím se domů, zalapal po dechu, když zjistil, že ve vile se mnou žije Jaroslav. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala.

Právě naopak, prožívala jsem lásku jako z té nejkrásnější zamilované básně. Také mi jich Jaroslav několik složil.

O ruku mě žádal ve staré zahradě pod jabloní a já řekla ANO. K pratetině hrobu chodíme často, pokaždé jí děkujeme, že nám umožnila seznámit se, protože jsme spřízněné duše. Někdy jí také čteme Jaroslavovy básně, mívala je prý moc ráda.

Vendula (60), jižní Čechy