Když jsem se zhroutila z nešťastné lásky, nějak se mi už nechtělo žít. Naštěstí se objevil ten můj dobroděj a ukázal mi cestu.
Petr byl moje životní láska, znali jsme se od dětství. Běhali jsme spolu na hřišti a chodili do stejné školy. V prváku jsme spolu začali chodit a po maturitě jsme se chtěli vzít. Věděli to všichni, naše rodiny, celá škola, celé městečko.
Byla jsem nejšťastnější holka pod sluncem a kdekdo mi záviděl. Věděla jsem, že ostatní holky po Petrovi pokukují, ale byla jsem si jím jista. Jen my dva a nikdo jiný. Až na věky věků. Tak jsem si alespoň já představovala naši budoucnost.
Zmizel bůhví kam
Nenapadlo mě, že by mě mohl zradit. Věřila jsem, že mě miluje stejně jako já jeho. Myslela jsem, že se na maturitním večírku baví stejně skvěle jako já. Rozhlédla jsem se, kde vězí. Nikde jsem ho neviděla.
Zpanikařila jsem, prolétla sálem, hlídkovala u pánských záchodů, prohlédla předsálí, oběhla restauraci, zkontrolovala lavičky, kde posedávaly zamilované dvojice. Nikde jsem ho nenašla. Ztratila jsem ho. Navždy.
Nic najednou nemělo smysl
Zatímco ostatním ležel po maturitě život u nohou, mě bavit přestal. Nedostavila jsem se ke zkouškám na vysokou školu. Jen jsem ležela a zírala do stropu. Máma mi od známého doktora sehnala prášky na hlavu, bezmyšlenkovitě jsem je polykala.
Odmítala jsem jíst, skoro jsem nepila. Máma naříkala, že mi Petr zničil život. Vlastně měla pravdu. Zničil mi život.
Zoufalý čin
Jednoho pochmurného dne jsem se namol opila v denním baru, kde jsem brigádničila, abych si vydělala nějakou tu korunu.
Bylo poledne, podnik zel prázdnotou, nikdo mě nemohl zastavit, když jsem doširoka otevřela okno, vylezla na římsu a plánovala, že skočím a zbavím se veškerého trápení.
Objevil se můj strážný anděl
Vysoko to bylo tak akorát a dole beton. Mohlo to vyjít, kdyby zrovna jako na potvoru nevešel dovnitř nějaký mladík a s výkřikem: „Co to, proboha, děláte?“ mě nevtáhl zpátky do místnosti.
Tak jsem se seznámila se svým strážným andělem Honzou a hned zatepla jsem mu vyprávěla tragický příběh o nešťastné lásce. Ubezpečil mě, že na Petra dříve nebo později zapomenu.
Uplynulo deset let
Na třídní srazy jsem zásadně nechodila, to bych musela být naprostý blázen. Ale když od maturity uteklo deset let a asi dvacet lidí ze třídy mi psalo a telefonovalo a prosilo, abych přišla, radila jsem se o tom s Honzou. „Jdi,“ řekl mi.
„Nenech se pořád minulostí ničit.“ Ale později, když jsem se líčila u zrcadla, jsem v jeho tváři postřehla neklid a napětí. „Vrátíš se mi, viď?“ zašeptal. „Jak se na to vůbec můžeš ptát?“ podivila jsem se. „Zachránil jsi mi život. To je moje odpověď na tvoji otázku.“
Dvojice jako ze žurnálu
Byli tam oba. Věděla jsem, že spolu žijí od onoho osudného maturitního večírku. Eva a Petr. Dvojice jako ze žurnálu. Srdce mi div nevyskočilo z krku, nohy se třásly, ale ovládla jsem se a vychovaně jim odpověděla na pozdrav.
Pak už jsem jim nevěnovala jediný pohled. Bavila jsem se s hloučkem kamarádek, ale nemohly jsme neslyšet, že se Eva a Petr nepohodli.
Svými řečmi všechny unavovala
Čas postupoval k půlnoci, už se něco vypilo a všelicos vyplouvalo na povrch. Eva pořád žvanila, čím dál pitoměji. „Nejlepší je letecky Split, doporučuji hotel s plnou penzí. Teď jsme se s čumáčkem vrátili a řeknu vám, bylo to něco!
Napřesrok plánujeme Paříž, město zamilovaných!“ Slyšela jsem, jak spolužák Evžen šeptá: „Vypněte ji někdo.“
Vrátil se sám
Pak se ozval jiný hlas, který nešeptal: „Proboha, Evo, zmlkni už!“ Byl to Petrův hlas. „Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ hulákala Eva. Petr se zvedl, kopl do židle a zmizel. Eva utíkala za ním. Vrátil se sám. Koukal do země a mumlal: „Skončil jsem to.
Už se to fakt nedalo vydržet.“ Byla jsem ztracená. Petr byl po deseti letech zase volný – pro mě. Věděla jsem, že mu nedokážu odolat a že selžu, že zradím Honzu, nejhodnějšího člověka na světě, a bude mi ze sebe až do konce života nanic.
Zase mi zamotal hlavu
Věžní hodiny odbíjely půlnoc. „Pojďme se podívat na kouzlo noci,“ vyzval mě Petr a já za ním klopýtala jako pejsek. „Víš, co teď uděláme?“ pokračoval sebevědomě. „Poletíme do Splitu spolu. A pak už se od sebe nikdy neodloučíme. Ani na vteřinu.
Co tomu říkáš?“ Byla jsem ztracená. Jen jsem kývla. Vzal mě do náruče a vyhazoval do vzduchu. Hlava se mi točila samým štěstím.
Čekáme dítě
Když jsme pak žádali o pokoj v hotelu a recepční hledala klíč, zaváhala jsem. „Počkej,“ zadrmolila jsem. „Nejde to. My s Honzou čekáme dítě.“ Kvapně jsme se rozloučili. Vlekla jsem se domů. Takhle se rouhat. Takhle lhát.
Od doktorů jsem si vyslechla ortel, že děti nikdy mít nebudu. Jsem hloupá lhářka, a ještě jsem si vybrala lež tak zraňující! Doma jsem si vzala prášek na spaní a propadla se do nicoty.
Krásná skutečnost
Ráno mi bylo zle, asi ze sebe. „Co je s tebou? Jsi celá zelená,“ divil se Honza. Nevolnosti neustávaly. Něco se mnou je, asi něco strašného. „Jste těhotná,“ rozzářil se gynekolog. „Zázraky se dějí.“ Zírala jsem jako Alenka v říši divů.
Takže jsem mluvila pravdu. Čekám dítě. Je to možné? Najednou jsem pochopila, kdo je moje opravdová životní láska. A od té chvíle jsem na Petra už ani nepomyslela.
Věra T. (65), Liberec
