Krůček mě dělil od jisté smrti, nebýt pohotové reakce všímavého řidiče. Ležela jsem vedle vozovky a loučila se s životem.

Na cestě jsem najednou nemohla už dál. Zatočila se mi hlava a pak už jsem ležela na zemi. Do lesa, kam jsem vyrazila zkratkou, se už nedostanu.

Všechno se zastavilo

Nemohla jsem se hýbat! Vteřiny se vlekly a splývaly v minuty a snad i hodiny. Asi mi to jen připadalo, ale cítila jsem se bezmocná a zoufalá. Volala bych o pomoc, ale z úst jsem nemohla vydat ani hlásku.

Navíc kolem mě rostla vysoká suchá tráva a zřejmě na mě nebylo odnikud vidět. Pomalu jsem se loučila se životem. Pozorovala jsem oblaka na nebi a vzpomínala na všechno hezké, co mě v životě potkalo.

Viděla jsem před sebou pobíhat své dva syny, když byli ještě malí. Strkali do sebe a vesele se smáli. Dělil je od sebe pouhý rok a vyrůstali spíš jako dvojčata než jen jako bratři. Stali se z nich pěkní chlapi a byla jsem na ně pyšná.

Jeden černovlasý a druhý zrzavý. Často se mi kvůli tomu smáli. Prý jeden z nich není můj. Nebo rovnou oba? Byla jsem totiž světlovlasá a drobná. Zatímco oni dva byli mohutní a takoví trochu neohrabaní.

Pyšná jsem na ně byla možná až příliš, ale která matka je vůči svým dětem úplně objektivní a spravedlivá. Snažila jsem se být hodná i na snachy a snad se mi to povedlo. Nikdy jsem ani s jednou neměla žádný konflikt či hádku.

Vzpomínala jsem na blízké

Na mysl mi přišla i moje maminka, která před nedávnem zemřela. Bylo jí skoro devadesát a do poslední chvíle luštila křížovky i sudoku, sledovala televizi a komentovala politické dění.

Velmi o sebe dbala, barvila si sama vlasy a zvala k sobě manikérku kvůli nehtům. Prostě to byla dáma každým coulem. Jenže příroda si vždycky cestu najde. Upadla, zlomila si nohu, a to byl její konec. V nemocnici musela jen ležet.

Dostala zápal plic a během dvou týdnů byla pryč. Počítala jsem, že dlouhověkost v naší rodině bude dědičná, a nikdy jsem si nedělala žádné obavy z budoucnosti. Moji kluci mě v tom vždycky utvrzovali: „Mami, budeš tady do sta.

Jsi mladice ve středním věku!“ smáli se a kupovali mi zásadně dárky pro mladé. Vánoční pyžamo se sobem, růžový parfém pro Barbie a gumové medvídky, které jsem přímo zbožňovala. Hlavně ty zelené! Jednou mi někde sehnali kilové balení. Žvýkala jsem od rána do večera.

Litovala jsem se

Teď jsem tady nehybně ležela a netušila, co se mnou bude. „Zřejmě tady umřu a najdou mě za měsíc!“ říkala jsem si. Občas jsem slyšela projíždět po nedaleké silnici auto, ale asi mě nikdo neviděl, a proto také nikdo nezastavil.

Nebo mě považovali za nějakou alkoholičku, co vyspává opici. „Proč jen jsem, zrovna teď, musela chodit do lesa? Co mě to jen napadlo?“ říkala jsem si a hned si taky odpověděla. Pravidelné, ale stále stejné procházky mě nebavily, to proto jsem zvolila les.

Byl dost daleko od mého bydliště, ale počítala jsem, že co do počtu kilometrů splním i zítřek a dám si alespoň jeden den pauzu. Představovala jsem si, že se budu jen tak povalovat na gauči a koukat na televizi.

Teď jsem se taky povalovala, ale jinde a jinak, než jsem si tak naivně a optimisticky představovala.

Uviděl mě z výšin kabiny

Vtom jsem uslyšela kvílení brzd a také divné zvuky. Patřily brzdícímu kamionu, což jsem netušila, protože jsem ty zvuky nedokázala ničemu mně známému přiřadit. Ozvalo se poslední zakvílení a bylo ticho. Uslyšela jsem volání:

„Paní, paní!“ Chtěla jsem se ozvat, ale opět to nešlo. Zmocnilo se mě zoufalství. Co když mě nenajde? Nedošlo mi, že mě vidí. Jinak by přece nezastavil. O chvíli později se už nade mnou skláněl mladý muž.

Zachránil mě

Soucitně mě pohladil po rameni a lehce mnou zatřásl. „Nebojte se, hned zavolám pomoc!“ řekl a do telefonu popisoval, kde je. Záchranka snad musela stát za rohem, jak rychle přijela. Ale co bylo dál, jsem se dozvěděla jen z vyprávění.

Probudila jsem se na nemocničním lůžku. Sestřička přivolala lékařku a další sestru. „Jako tři sudičky!“ pomyslela jsem si. Prodělala jsem prý diabetické koma. O cukrovce jsem vůbec nevěděla. Ani jsem netušila, že jí trpím. Vše spravil inzulin a dieta.

Jsem šťastná, že vše dobře dopadlo. Nebýt pozorného řidiče, už bych mohla svoji rodinu pozorovat z nějakého obláčku! Jen ty gumové medvídky už si nedám…

Milena M. (61), Teplice