Občas mi připadalo, že je snad čarodějka. Všechno věděla předem, ve všem mě odhadla. Skoro jsem se jí začala bát.

Utvrzovala mě stále víc v přesvědčení, že má nějaké magické schopnosti! Hned ráno se mi udělalo nevolno. Rozbušilo se mi srdce a rozklepala se mi kolena. Nechtělo se mi do práce! Moje kolegyně, kdysi dobrá kamarádka, se změnila. Stala se z ní jakási potměšilá sudička.

Uměla předpovídat

Ani jsem nemusela nic říkat, ona i tak uhádla, na co myslím a co se chystám udělat. Nejednalo se o nic světoborného. Spíš o obyčejné věci každodenního života. O to víc bylo vše tajemnější. Strašidelnější!

„Jdu na chvíli ven, na cigaretu,“ oznámila jsem a ona hned, že si vymýšlím. Určitě budu telefonovat! Jak to mohla vědět? Potřebovala jsem se poradit se synem o dárku pro našeho tátu, ale nikdo další u rozhovoru nebyl.

Nevěděla jsem, co by mu udělalo větší radost. Počítač na stůl nebo nějaký malý notebook? Syna nakonec napadla čtečka knih a opravdu manželovi udělala ze všech dárků největší radost.

Nastražila odposlech

O jasnozřivé kolegyni jsem musela přemýšlet čím dál častěji. Její věštecké schopnosti přece musely mít nějaký racionální důvod! „Odposlouchává tě. Není to nic těžkého,“ byl si jistý syn, ale manžel pochyboval:

„Prosím tě, kde by k takovým znalostem přišla?“ Nevěděla jsem, ale synovo tvrzení mi přišlo jako nejpravděpodobnější. O polední pauze jsem si ho pozvala do kanceláře.

Vyčíhl si okamžik, kdy byla kolegyně na obědě, a prošmejdil místnost od dveří k oknu. A opravdu! Za květináčem na okně, hned vedle mého stolu, se skrývala malá krabička. Odposlech!

„Je jen pro děti, nahrává, když se ozve nějaký hlas či zvuk. Ona si to potom pustí na mobilním telefonu. Je to jednoduché! Dá se sehnat v každém větším hračkářství nebo modelářství,“ tvrdil a pospíchal zpět do zaměstnání.

Lišili se od sebe

Neměl to daleko, pracoval ve vedlejší budově. Vystudoval vysokou školu a manžel se s ním všude chlubil. Musela jsem ho za to napomínat. Ale chápala jsem ho. Druhý syn byl tak trochu lempl a starosti nám dělal už na základce.

Dost jsme se zapotili, když jsme museli chodit na kobereček do ředitelny a tam omlouvat všechny jeho průšvihy. Rozbité okno, ztracené učebnice i házení sáčků s mléky na chodník. Nikdy ale nikomu neublížil, a to bylo pro nás to hlavní.

Utěšovali jsme se, že ze všeho vyroste. Byla to pravda, ale nijak úspěšný zrovna nebyl. Většinu času strávil coby nezaměstnaný. Na všetečnou, a hlavně drzou kolegyni jsem měla samozřejmě velký vztek, ale jen tak seřvat se mi ji nechtělo.

Oklamala jsem ji

Chtělo to lekci, kterou bych té potvůrce udělila. Hlavně jsem vůbec nechápala důvod jejího počínání. K čemu jí bylo mě odposlouchávat? Vždyť já jí v kariéře nebránila. Byla jsem starší a ošklivější. Ona byla učiněná krasavice.

To jsem i v tom svém vzteku musela uznat. Dbala na sebe až úzkostlivě. Také si uměla na sebe leccos ušít a vlasy si stříhala sama v koupelně. Byla šikovná a nikdo, tím méně já, jí to neupíral. Tak proč provedla takovou špinavost?

Začala jsem schválně nad odposlechem mluvit hodně nahlas. Říkala jsem fiktivní osobě, která v kanceláři nebyla, jak jsem nešťastná. Že nevím, zda říct kolegyni o nevěře jejího manžela.

„Víš, on jí zanáší už dlouho, ale nikdo jí to nechce říct, chudince. Co si sama počne, až ji ten nevěrník opustí?“ ptala jsem se a ještě dodala: „I tady to má nahnuté, asi ji prý propustí pro nadbytečnost. Zřejmě něco tuší, protože to by jinak tolik neztloustla, viď?“

Povídala jsem si s neexistující osobou a měla co dělat, abych se nerozesmála. Ještě že mě nikdo nevidí. Asi by mě poslali do blázince!

Byla rozčilená

Kolegyně přišla až za notnou chvíli a byla úplně rudá vzteky. Domyslela jsem si, že si asi tajně pouštěla poslední záznam odposlechu. Tvářila se jako sto čertů. Usmívala jsem se na ni. Nabídla jsem jí kávu. Ona jen zavrtěla hlavou a usedla na svoje místo.

Rozbrečela se. Nebylo mi jí vůbec líto! Až druhý den ráno, když přišla do práce. Odhodila vztekle kabelku na svůj stůl a oznámila mi, že se rozvádí.

Všechno byla závist

„Manžel má jinou a přiznal se!“ Jdeme od sebe. Udivilo mě to. Že bych měla ty věštecké schopnosti já? Nedalo mi to a zeptala jsem se jí, co proti mně má. Zprvu se tvářila nechápavě. Prý neví, o čem mluvím!

„O tom odposlechu, který jsi na mě nastražila! Myslíš, že jsem tak hloupá a nevím o něm?“ Zrudla vzteky. Nadechla se a vychrlila:

„Protože jsi stále tak hodná. Pozitivní, že by ti člověk jednu vlepil! I manžela miluješ, to je vrchol! To nemůže nikdo normální vydržet.“ Zjistila jsem, že i v mém věku se může člověk dozvědět překvapivou novinku. K závisti stačí opravdu málo!

Ivana S. (59), Prachatice