Myslela jsem si, že přišla moje poslední hodinka. V tom momentě jsem prosila, ať mi kdokoli pomůže. Najednou jsem uviděla siluetu ženy s černými křídly.
Do svých třinácti let jsem byla dívka nepolíbená a bytost naprosto čistá, bez vědomostí, co by po mně, jako ženě, mohl muž požadovat.
Byla jsem poloviční sirotek, otec mi zemřel, když mi bylo pět let, a maminka se měla co otáčet, aby mě a dva mladší sourozence uživila. „Strýčkové“ se u nás střídali jako na běžícím pásu, ale žádný z nich nebyl náhradním tatínkem.
Jeden z nich byl naopak dokonce otčímem zlým, nejenže se nás snažil vychovávat vojenským způsobem, ale ještě se mě pokusil zneužít. Tehdy jsem netušila, že to je něco ohavného.
Citlivka?
Byla jsem naivní. A hlavně jsem se snažila dělat všechno podle toho, co po mně moje maminka požadovala. Snažila jsem se jí ve všem ulehčit její nelehký osud.
Když na mě otčím Olda nevhodně sahal, tak jsem to mamince řekla, ale ona mě okřikla, že to je přece normální, a ať nejsem taková citlivka. Tak jsem mlčela. Dnes už vím, že jsem se měla více bránit, že to nebylo v pořádku.
Naštěstí nade mnou v tu dobu bděla nějaká vyšší bytost, která střežila moje bezpečí. Jsem o tom přesvědčená!
Kdo mě ochrání?
Tu noc byla maminka na brigádě v pekárně. Bylo to před Vánocemi a ona vstávala ve dvě ráno. Spěchala, aby byla v práci včas. Potřebovali jsme tehdy každou korunu.
Spala jsem se sourozenci v jednom pokoji, když mě vzbudil otčím Olda, že je načase, abych taky vstala a začala připravovat snídani, než půjdeme do školy. Vstala jsem a začala se oblékat.
Jenže v předsíni, když jsem se obouvala, se na mě Olda vrhnul a odvlekl mě do ložnice. Tam se na mě začal sápat. Byla jsem paralyzovaná hrůzou, ani jsem se neodvážila křičet, v jakém jsem byla šoku. Neuměla jsem si to v hlavě srovnat.
Olda mě objímal a pokoušel se mě líbat, třásla jsem se strachy, když najednou se nad ním objevila postava. Byla celá černá, viděla jsem jen oči, jak se zablýskly z temného obličeje. Ten stín odtrhl Oldu ode mě a mrštil jím do kouta pokoje.
Všechno se to odehrálo tak rychle, že jsem si později jen stěží dokázala ty okamžiky vybavit. Jediné, co si pamatuji, bylo, že ten přelud byla žena. Vysoká a štíhlá. A zdálo se mi, že se nad ní rozprostírala obrovská černá křídla.
Bude dobře
Olda byl tou temnou silou sražen do kouta, kde se sesunul k zemi. Pak se ta žena obrátila ke mně, usmála se a podala mi ruku. Jako bych v tu chvíli slyšela její laskavý hlas, jak mi říká:
„Nic se neboj, to bude dobré!“ To bylo to poslední, co si pamatuju, poté se svět zahalil do tmy. Najednou jsem se propadala do nějaké hlubiny a ztratila vědomí.
Když jsem se probudila, stála nade mnou maminka. Byla jsem ráda, když se krátce nato s Oldou rozešla. Od to doby už bylo všechno dobré.
Andrea (58), Olomouc