Biologické hodiny mi už tehdy bily jako o život. Kamarádky se jedna za druhou vdávaly, a na mě zbyl už jenom chamtivý řezník Pepa.

V té dávné době jsem chodila s Pepou. Nějak jsme si na sebe zbyli. Téměř všechny moje kamarádky a spolužačky se už vdaly, anebo k tomu šťastně spěly, a tak jsem vzala zavděk Pepou, i když jsem věděla, že se k sobě příliš nehodíme.

Ale říkala jsem si, že možná lepší Pepa než zůstat na ocet. Byl to řezník a připadalo mi, že je i lakomý a chamtivý, ale snažila jsem se přesvědčit, že má i spoustu skvělých vlastností.

Vánoce ťukaly na dveře a Pepa pořádal obvyklou předvánoční slávu v řeznictví – pro kamarády. Věnoval se chlapům a mě tam nechal stát osamělou. Uzobávala jsem oříšky a soukala do sebe kus chleba.

Byla jsem vegetariánka. I proto bylo naše soužití absurdní. Jeden z hostů mi povídá: „Slečno, vy na večírku v řeznictví nejíte maso?“ Když jsem mu řekla, že se mi z masa dělá odmalička zle, od srdce se smál.

Veselé jiskřičky

Měl v očích veselé jiskřičky. „Vy jste Pepův kamarád?“ podivila jsem se. „Nejsem kamarád,“ nesouhlasil. „Jsem ze sousedního obchodu, ze zverimexu. Pepa mě pozval ze slušnosti, jinak si moc nerozumíme.“ Těžce jsem vzdychla.

Další připomínka toho, že Pepa není muž, kterého by všichni obdivovali. „Jak může vegetariánka chodit se řezníkem?“ pobaveně vyzvídal chlapík. Pokrčila jsem rameny.

„Co kdybych vás pozval do cukrárny na kakao? Možná by se vám tam líbilo víc než tady, co vy na to?“ Okouzleně jsem souhlasila.

Z cukrárny jsme se odebrali do vinárny, kde jsem svému společníkovi přiznala, že Pepa není žádná moje životní láska, ale východisko z nouze. „To tedy nezní moc romanticky,“ pokáral mě.

Taková krásná

Setmělo se, chodili jsme ulicemi ozářenými pouličními lampami, nahlíželi do výloh plných vánočních ozdob, míjeli chodce, kteří se zasněně usmívali, protože před svátky je každý naměkko.

„Udivuje mě, že taková krásná dívka tráví čas zrovna s Pepou,“ kroutil hlavou Jindřich. „On si vás nezaslouží, víte to?“ lichotil mi tak romanticky, až se mi podlamovala kolena. Potřebovala jsem z něj dostat, zdali je zadaný.

Jestli je, tak mi to zlomí srdce, trnula jsem v duchu. Jestli není, tak to pro mě bude ten nejkrásnější dárek od Ježíška. Sebrala jsem odvahu a zeptala se. Odpověděl:

„Byl jsem osamělý vlk, ale od této chvíle jsem už, jak doufám, šťastně zadaný.“ Ještě jsme to museli říct Pepovi. Zuřil. Vztekle volal: „Stejně by ses ke mně nehodila! Copak takhle vypadá správná řeznice?“

Renata (60), Českolipsko