Naši lásku čekaly komplikace. Tehdy mladí kluci chodili na dva roky na vojnu a během té dlouhé doby se mohlo stát cokoli.

V naší vesnici jsme si všichni viděli až do talíře, něco tady tajit, anebo dokonce utajit byl nadlidský výkon. Všechno se skoro vždycky rozneslo. To mi vadilo. Člověk neměl soukromí. V dospívání mi to vadilo moc.

Když jsem se zamilovala do Franty, byla to jen moje a jeho věc. Představa, že to rozebírá celá vesnice, ženské v krámu, dědové v JZD, nebo že to na sebe volají výpravčí a průvodčí, když se rozjíždí vlak, mě urážela. To se pak vytratí veškerá romantika.

Franta tohle vůbec nechápal. „Ať si o tom povídají, mně je to fuk,“ krčil rameny. Mně to ale fuk nebylo. Bylo mi osmnáct a chtěla jsem si svoje tajemství hýčkat jako v peřince.

I proto jsme se s Frantou scházeli v létě až za šera, vyhýbali se pouličním lampám a sedávali až na té nejodlehlejší lavičce vzadu za potrhanými sítěmi v brance špatně udržovaného fotbalového hřiště.

Slibovali jsme si tu růžovou budoucnost a dlouhý společný život v dobrém i zlém. A věřili, že tahle naše romantická láska zůstane pouze naším tajemstvím nejmíň až do babího léta.

Načapala nás

Všechno prasklo kvůli Korejsové, která, jak se ukázalo, byla do Franty zamilovaná a rozhodla se dát mu to rázně najevo.

Vyzývavě oblečená a namalovaná courala kolem jejich domku, a tak nemohla nezaznamenat, že se při měsíčku vyplížil, utrhl na zahrádce několik kopretin a nenápadně se stínem šine dozadu k fotbalovému hřišti. Tam nás načapala a ještě týž večer vše roz­nesla.

Dala si záležet, šla to říct do hospody i výpravčímu, byl to shodou okolností její strejda. Ráno už to věděli i přespolní. Když jsem šla pro rohlíky, ozývalo se zpoza každého rohu:

„Jé, hele, ty chodíš s Frantou, že jo? Hele, ale promiň, vy se k sobě moc nehodíte. To nebude klapat. Ne že by vám to neslušelo, ale to nestačí. Hele, a nevadí ti, že jde na vojnu?“

Dva roky

Mrcha Korejsová nám všechno hezké, čím obvykle oplývají začátky, nemilosrdně zničila. A kvůli ní mi navíc zlomyslníci připomněli to nejhorší. Že Frantu čeká vojna. Tenkrát kluci chodili na dva roky.

A v té době mi dva roky připadaly jako zákeřné nekonečno, během něhož se může stát cokoli. Vyprovázet ho šla celá ves, takže naše soukromí bylo opět nulové.

Chyběla jen venkovská dechová kapela, skoro jsem se divila, že se tu dědové nesešli, ale bylo to tím, že vyspávali po tancovačce. Frantova maminka srdceryvně plakala a tatínek si sahal na srdce a tvrdil, že z toho bude mít infarkt.

Přišli i babičky, dvě tety a mnoho dalších, Franta putoval z náruče do náruče, do níž mu náhle vletěla i potvora Korejsová a dlouho se k němu tulila. Pro sebe jsme urvali asi minutu a půl, to už vlak supěl k nádražíčku.

Shodli jsme se, že si věříme a že dva roky pro nás nejsou žádná překážka. Pak mi ho vláček odvážel bůhvíkam a mně zbyly jen oči pro pláč. „Neplač, budeš mu psát dopisy,“ utěšovala mě Frantova maminka, ale brečela ještě víc než já.

„A bude na ně Franta odpovídat?“ tázala jsem se nešťastně. Smutně pokrčila rameny. Obě jsme dobře věděly, že její syn není žádný velký psavec.

Jako voda

Čekaly mě smutné roky. A ve škole maturita. Bydlela jsem jenom s mámou, táta umřel, a připadala jsem si v té době osamělá jako břízka v poli. Ještěže máma byla tak hodná a chápavá! Občas mě pohladila po hlavě a poznamenala: „Chápu, že se ti stýská.

Mně se po tátovi taky moc stýská, jenže ten se už nikdy nevrátí, zatímco tvůj Franta se vrátí dřív, než si myslíš.

Dva roky utečou jako voda, uvidíš.“ Dokonce mě naším chatrným trabantem odvezla na Frantovu přísahu, skoro dvě stě kilometrů, a tak jsem ho alespoň na pár chvil viděla a dali jsme si pusu. Dostal i krabici řízků.

Příjemně mě překvapilo, že od něj skutečně chodily dopisy, a kolikrát docela dlouhé, nikoli jen pár kratičkých vět. Prostě zprvu to vypadalo, že ty těžké časy společně překonáme, že stačí jen chtít a mít se ze srdce rádi. Kéž by to tak bylo! Ale to se asi děje jenom v pohádkách.

Hrozná osoba

Ve škole jsem nikdy nebyla žádný přeborník a zejména kolem maturity jsem potřebovala klid, stal se však bohužel pravý opak. Protože jsem na matiku úplně hloupá, asi ještě víc, než bývá zvykem, nezbylo mi než prosit spolužáka Jardu, aby mi leccos vysvětlil.

Ve škole na to nebyl čas, párkrát za mnou tedy ten dobrák přijel domů. Učili jsme se buďto u mě v pokoji nebo, když bylo pěkně, venku v zahradě na lavičce, což byla hrubá chyba, ale to mě tehdy nenapadlo.

Netušila jsem, že by se ve vsi našla osoba ochotná snížit se k tomu, že se připlíží k našemu plotu a mezerkou vyfotografuje mě a Jardu, jak se svorně skláníme nad knihou a vypadáme, že jsme si bůhvíjak blízcí.

Ta hrozná osoba snímek vložila do obálky a poslala Frantovi na vojnu. A on mi pak ihned přestal psát. Dost se divím, že jsem odmaturovala. Sice, pravda, s do krve odřenými lokty, ale sítem jsem prošla.

Více mě ale zajímalo, proč mi Franta přes dva měsíce nenapsal. Co když se mu něco stalo?

Obléhají kasárna

Vypravila jsem se dokonce za jeho matkou, ale ta nic nevěděla a připustila, že jim Franta píše stejně jako dřív. Tedy málokdy, ale píše. Ukazovala mi list, který našla ve schránce před týdnem. „A já nedostala nic,“ slzela jsem.

„Ani mi nepogratuloval k maturitě, i když jsem mu psala, že jsem to zvládla. Tak je to jasný. Našel si tam holku.“ Budoucí tchyně mě utěšovala, že takový jejich Franta rozhodně není.

A že mě má rád. „Taky přijede na dovolenku, už se nemůžeme dočkat. Copak ty to nevíš?“ podivila se.

To už jsem přes slzy neviděla, brečela jsem tak, že Frantův táta kupodivu vypnul televizi, kde vrcholil fotbalový zápas, a přišel mě také ujistit, že Franta žádnou jinou určitě nemá. Byli na mě moc hodní.

Tím víc mě mrzelo, že se zjevně nestanu součástí jejich milé rodiny, protože jejich syn se se mnou rozešel, aniž se mi to obtěžoval sdělit. Našel si holku na vojně. Určitě!

Zřejmě existují ženské, které obléhají kasárna a přes zeď vesele pokřikují na posádku, že jsou volné a k mání. A taková nějaká nepochybně klofla mého Frantu. Přijel z vojny a nezastavil se u nás ani na vteřinu. Zamířil rovnou domů k jeho rodičům.

Jako bychom spolu nikdy nechodili, jako bychom spolu ještě před pár měsíci neplánovali budoucnost, jako bychom neměli k sobě žádný vztah! Brečela jsem doma do polštáře a bála se, že tohle je mezi námi definitivní konec.

Rudá a vzteklá

Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila, jak se zpívá v Prodané nevěstě. Máma Frantu přemlouvala, ať poví, proč na mě zanevřel. Za dva dny to z něj dostala, hodil na stůl obálku s fotkou.

Prý že jsem mu byla nevěrná, že jsem si našla jiného. Budoucí tchyně byla toho názoru, že se asi jedná o spolužáka, co se se mnou občas učil k maturitě, abych nerupla z matiky. A tomu hochovi lze leda tak poděkovat, neboť jsem úspěšně odmaturovala.

Dodala, že na obálce, kterou Franta dostal, jasně poznává písmo žárlivé Korejsové, kterou učila dva roky na ekonomce účetnictví. Franta zíral. Budoucí tchyně ho přiměla, ať natrhá obvyklou kytku kopretin a maže se mi omluvit a poblahopřát k maturitě.

Když u nás zazvonil a vysvětlil, jak se věci mají, chtěla jsem nejdřív dělat uraženou za to, jak mi nevěřil. Dlouho mi to ale nevydrželo. Tak jsme si přece jen padli do náruče a slíbili, že už nikdy nedovolíme, aby se mezi nás pletl někdo třetí.

Za Korejsovou jsme si nazítří zašli. Nezapírala, byla rudá a vzteklá. Dobře jí tak. Když Franta odsloužil zbývající měsíce na vojně, vzali jsme se. To už Korejsové bylo jasné, že tuhle bitvu definitivně prohrála. Franta byl, je, a věřím, že už navždy bude, jen můj!

Kateřina (62), západní Čechy