Nebyla jsem ten typ ženy, která věří, že její osud je napsán v horoskopu nebo že jí karty ukážou cestu.
Nikdy jsem nebyla ošklivé káčátko. Patřila jsem mezi průměrně hezké dívky a o nápadníky jsem neměla nouzi. Přesto mé vztahy neměly příliš dlouhého trvání, a pokud ano, tak spíš nikam nevedly.
Když už mi bylo přes 30 let, začala jsem být nervózní, protože jsem logicky toužila po dětech a úplné své rodině. Potenciální otec a manžel ale nikde.
Podlehla jsem
Má kamarádka Olga na tom byla podobně, beznaději ale nepropadala. „Pojď k Morganě,“ lákala mne za věštkyní, ke které chodila. Jenže Olga byla zapálená do všeho, co souviselo s magií. Já ne. Morgana jí však předpověděla nehynoucí lásku do půl roku.
A ono se tak stalo. Když jsme jednou s Olgou seděly na kafi, opět mne pošťouchla nabídkou jít k věštkyni. „Nic za to nedám,“ nechala jsem se přemluvit. Olga mi domluvila schůzku.
Morgana působila skutečně jako nadpozemská bytost. Získala si mne tím, že bez jakýchkoli indicií dokázala uhodnout, co mne v životě potkalo.
Co jsem přehlédla
Zajímalo mě ale především, kdy potkám toho „pana Božského“. Morgana mi řekla, že ve své věštecké kouli vidí partnera do tří let. „Tak dlouho?“ vyhrkla jsem.
Sice tam bylo slůvko „do“, což znamenalo i za měsíc, ale horizont tří let mne vyděsil, protože jsem měla pocit, že do té doby nebudu žít plnohodnotně. Všechno bylo jako podle věštby. Potkala jsem pár mužů, kteří ale měli nějakou chybu. Podle karet. Třeba Pavel.
Když jsme spolu skončili, vybavila se mi věta, že si mám dát pozor na „falešného prince“. Zaslepena láskou a vidinou konečně rodinného života jsem přehlédla, že všechno spíš táhnu já. Po pár peripetiích jsem už ztratila naději, že budu šťastná.
Tak dlouho jsme se znali
Byl tu však ještě jeden Pavel. Dlouholetý kamarád, který zrovna neměl žádný vztah a jednou se mi ozval, jestli nemám čas, že bychom spolu něco podnikli. Jen tak. Byli jsme přátelé, tak proč ne.
„Mám voucher do restaurace a končí mi teď, tak ho potřebuju využít,“ svěřil se mi. Šli jsme tedy do nově otevřené hospůdky. Propovídali jsme odpoledne skoro až do večera. Uplynulo pár dní a Pavel se ozval znovu.
Prý jestli nevím o nějakém dobrém pobytu na horách. Naši přátelé, díky kterým jsme se poznali, totiž byli v očekávání, tudíž budoucí maminka se na lyže moc nehrnula. S Pavlem jsme tak vyrazili sami.
A tady jsme se hodně sblížili, byť jsme každý bydlel v jiném pokoji. Najednou jsem si uvědomila, že ona tříletá lhůta na to najít prince vrcholila. Nakonec jsme se s Pavlem vzali. A já otěhotněla. Tehdy jsem se nějak zastavila a promítla si můj dosavadní život.
Vše sedělo, jak mi Morgana předpověděla. A já si uvědomila, že to vlastně nebyla tak strašně dlouhá doba. Narodila se mi Terezka a stihli jsme ještě chlapečka Pavlíka. Chtěla jsem se Morganě pochlubit, proto jsem se rozhodla ji navštívit. Bohužel jsem ale zjistila, že zemřela.
Měla jméno mé dcery
Co mne zarazilo? Odešla prý v ten samý den, kdy se Terezka narodila. Pár minut před polednem, Terezčin pláč jsem poprvé slyšela ve 12:02. Když jsem navštívila Morganiny příbuzné, ukazovali mi i parte. Na něm stálo:
„Opustila nás, ale víme, že tu stále bude s námi Tereza Herlíková.“ Ano, tak se jmenovala. Tereza. Neměla jsem o tom vůbec tušení. Morgana bylo její umělecké jméno, ani mne nenapadlo pátrat, jak se jmenovala skutečně. Už vím. Tereza tu je stále mezi námi. Ono mezi nebem a zemí přece jen něco bude…
Jana K. (65), Kolín
