Koronavirové pandemie se nemile podepsala na nejstarším členovi naší rodiny. Ač tahle metla lidstva dávno skončila, babička se odmítala vrátit zpět do života.
Doba koronavirové pandemie v nás všech rezonuje dodnes, nejvíc však poškodila psychiku těch nejstarších. Moje maminka se dodnes nevzpamatovala, a protože je jí hodně přes osmdesát, nelze to brát na lehkou váhu. Během těch zlých časů se celé dny třásla hrůzou.
Přestala vycházet, neotevírala okna, bála se, že se jí tudy dostane do bytu zákeřný virus. Přestala tudíž větrat. Nechodila si ani dolů pro poštu, Do výtahu se bála, že se tam nakazí, po schodech si netroufala.
Ironií osudu nedostala po celé ty dva hrůzné roky ani rýmu. Psychiku jí to však poškodilo značně. Naivně jsem se domnívala, že poté, co se vše vrátí do normálu, vrátí se do starých kolejí i maminčin život.
Jedině Bára
Před pandemií žila aktivně, chodila s kamarádkami do cukráren anebo na delší procházky, někdy se nechala zlákat do kina či do divadla.
Pak ji strach ochromil, a co horšího, po dvou letech, kdy se schovávala doma, bylo pro ni těžké, ba téměř nemožné vrátit se do běžného života. Strach z bacilů nezmizel, chůze se horšila. Celá rodina si lámala hlavu, jak babičce pomoci.
Svorně jsme ji lákali na nejrůznější akce, do biografu na novou českou komedii, do restaurace na husí hody, protože husy ona miluje. Vše se míjelo účinkem. Bratr rezignoval, s pokrčením ramen mi povídá: „Tak už mě nic nenapadá.
Zbývá jedině Bára.“ Podivila jsem se. Bára je bratrova šestnáctiletá vnučka. Zajímá se o kluky, kosmetiku a sociální sítě.
„Bára jezdí za babičkou leda tak o Vánocích, nebo když na ní chce vyškemrat peníze,“ vzdychla jsem. „Zas ji tolik nepodceňuj,“ pousmál se můj bratr. „Něco zkusíme.“
Zapomněla na kluky
Středoškolačka Bára totiž zrovna dostala ve škole úkol na celý školní rok. Projekt zněl Naše rodina a bylo jen na ní, jak ho pojme. Bratr ji přiměl, aby projekt pojmenovala Jak vrátit prababičku do života, vedl s ní krátký rozhovor a řekl, že jí věříme.
Bára pak zapomněla na kluky a kosmetiku, na sociální sítě nikoli, to v jejím věku nelze, a vrhla se do práce. Mojí mámě zalichotilo, že se o ni pravnučka zajímá a píše o ní práci.
Zároveň ji fotografuje, což obnášelo vydat se do obchodu a vybrat si pěkné oblečení.
Často si povídaly, většinou v kavárnách, chodily po městě, kde prababička školačce ukazovala místa pro ni důležitá: nádraží, kde zamávala první lásce (odjížděl na vojnu), poštu, čistírnu anebo školní družinu, kde v různých obdobích svého života pracovala. A Bára se svou studentskou prací vyhrála několik soutěží.
Irena (63), Ostrava